Dolním Posázavím po stopách pytlácké války (Právo)

Jedním z nejkrásnějších koutů dolního Posázaví v těsné blízkosti Prahy je velký komplex Hornopožáreckého polesí.
Jeho atraktivitu zvyšují četné skalky s dalekými výhledy, kamenná žulová moře a opuštěné lomy, které si pro svou romantiku vybralo za místa svých osad už několik generací českých trampů. Pokud napadne dostatek sněhu, dá se zdejšími lesy křižovat na běžkách stejně tak dobře, jako někde na Šumavě.
Výchozím bodem pro průzkum tajemného polesí, známého i z románů spisovatele Jana Morávka, mohou být vesnice Těptín nebo Kamenice na severu, kam jezdí v rámci Ropidu autobusové linky hlavně od stanice metra Budějovická. Lepší ale bude začít na jihu, kam se milovník skal a lesů, ale i divoké zvěře a hub dostane vlakem. V takovém případě je nejlepší vystoupit v Kamenném Přívozu, který je známý také všem vodákům. Sem se lze dostat po asi hodině jízdy z Bráníka legendárním Posázavským Pacifikem.

Stanice pro voraře
Lokálka nás vysadí u dosud fungující hospody, kde se naposledy můžeme občerstvit, např. proslulými posázavskými utopenci. Vesnice byla kdysi významnou stanicí pro voraře, kteří tudy splouvali s náklady dřeva až do Prahy.
I o nich a o jejich nebezpečné práci psal často Morávek, kterému zdejší rodáci z vděčnosti na místním hřbitově postavili symbolický hrob vedle skutečně pohřbených členů jeho rodiny.
Není to ale jediná připomínka tohoto "barda Posázaví". Např. silnice z Přívozu do kdysi zlatem proslaveného hornického města Jílové je lemována alejí ovocných stromů. "Sem, do tohoto Morávkova sadu, jak se tomu dosud říká, se ještě nedávno pokaždé, když se ve vesnici narodil nový občánek, vysadil nový stromek," řekl Právu Jan Dolejš, který sem jezdí už přes 40 let na chalupu.
Poutníkovy kroky do hlubin Hornopožáreckého lesa povede červená značka. Za posledními chatkami je nutné prudce klesnout lesní pěšinou do údolí potoka, kterým vede žluté značení. Po chvíli dojdeme ke zbytkům kamenného domu.
Kdysi tu stála Dlablova hájovna a říkalo se tady Na bahnách. Jak popisuje spisovatel Morávek ve svém románě Divočina, v roce 1888 došlo ve zdejších lesích, které patřily nechvalně známému a až přespříliš vášnivému lovci zdejší divoké zvěře Františku Ferdinandu d'Este, kterého v roce 1914 v Sarajevu zastřelili srbští vlastenci, ke skutečné válce mezi pytláky a myslivci.
A právě sem se toho roku doplazil pytláky v lese postřelený hajný Lengr-Dlabal, aby se zde schoval. Pytláci si však pro něj došli až sem, hájenku oblehli a nakonec i s hajným zapálili.

Zápasy na kaluži
Jen kousek nad zbytky hájenky narazíme na pěkný lesní rybníček Holubí kaluž, kde se ještě na počátku 90. let každoročně v zimě, když zamrznul, pořádaly mezi zdejšími trampy velké hokejové turnaje. Právě díky trampingu se tento kraj nestal pro turisty a poutníky skutečnou bílou skvrnou na mapě, protože trampové sem jezdili i v dobách nejtvrdší totality.
Kousek nad Holubí kaluží stojí v lese ještě jeden malý rybníček a hned za ním začíná úzká a kamenitá rokle. Říká se jí Vlčí jámy, i když v některých starých průvodcích najdeme ještě její původní libozvučné jméno Pseudokrasové Duchečkovo propadání.
Rokle, která je už několik let přírodní rezervací, tvoří změť balvanů, porostlých mechy. Nad tímto kamenným mořem roste prastarý bukový les, takže nejkrásnější dobou pro cestu Vlčí roklí je buď časné jaro, kdy se na stromech objeví svěže šťavnaté listí, nebo naopak babí léto, kdy celá rokle doslova zezlátne.
Scenérie trochu připomíná okolí známé Viničné stezky v Jizerských horách, protože i tady lze postupovat vzhůru nejen po značce, ale přímo prostředkem rokle, přeskakovat kameny a hluboko pod nimi pod svýma nohama přitom slyšet zvuk tekoucí vody.
Na horním konci Vlčí rokle stojí bývalá myslivna Horní Požáry, kterou kdysi obývala další oběť pytláků hajný Waldhauser-Kaucký. Zdejší místo si oblíbil už zmiňovaný Ferdinand d'Este, který si zde postavil lovecký zámeček a zřídil tu i park vzácných dřevin.
Jen nedaleko odtud se jižním směrem v lese otevírá skoro 50 metrů naprosto rovná a kolmá stěna starého lomu. Právě zde se vrhl dolů starý pytlák Kubelík, když ho sem zahnali při zátahu četníci a myslivci poté, co řádění pytláků podle majitele panství už přesáhlo veškerou mez.
Pokud budeme pokračovat od hájenky dál po modré značce a pak odbočíme lesní pěšinou pod téměř dvousetmetrové skalní srázy porostlé buky, narazíme na lesním palouku na poslední památku staré pytlácké války. Pomníček uprostřed skal zde připomíná smrt už zmiňovaného hajného Lengera-Dlabala, o kousek dál pytláci na dnes již neoznačeném místě postřelili i fořta Kauckého.
Kdo se na toto dobrodružství necítí, může jít po modré až na nejkrásnější vyhlídku široko daleko, na Panskou skálu. Návrat od ní domů je pak možný buď opět z Kamenného Přívozu, nebo sousední Prosečnice, kam se lze vrátit okruhem přes lesy, popř. lze přejít přes polesí severním směrem a v některé vesnici za ním nasednout na linky pražského Ropidu.