Na střílení v Zaječí (Boleslavský deník)

"Musíš holuba muškou a hledím chytnout, podržet a vystřelit kousek před něj. Připomíná to baletku, když vyšvihne nohu nahoru. Až vystřelíš desettisíckrát, bude ti to připadat jako plavání ve vodě. Poprvé ses taky topil, a teď tě voda nadnáší, ani nevíš proč," smál se rozčepýřený Jarek, když mi ukazoval v jihomoravském Zaječí, kterak střílet na asfaltové holuby.
Hned na úvod se musím přiznat, že myslivost má v naší rodině mohutnou tradici. Střílení na asfaltové holuby v "trapu" není myslivost, jde o sportovní disciplínu, v níž máme po Pekingu další zlatou medaili, ale vůně stromů, chlapské řeči o zvěřině, vínu a ženách, i pach střeliva přesto sportovní střílení myslivosti přibližují. Byl jsem rád za příležitost, která mě zavála k přátelům do Zaječí.
Uvedli mě do nového života, nebo spíš světa postřehu a střelby. Něco hluboce mužského ve mně jim za to bylo vděčné, protože lovecká flinta mě provázela celé dětství.
Zároveň jsem si uvědomoval propast mezi rodinnou tradicí a kratochvílí, kterou je "trap" pro víkendového střelce. Pamatuji si na svého dědu, který byl tajemníkem místního mysliveckého sdružení, s jak usilovnou péčí přemýšlel o revíru, který mu byl svěřen, a s jakou úctou a bázní chodil na hony, vybíral vhodného psa, a pak jej cvičil několikahodinovými procházkami po lese a alejích na poli.
Já přemítal pouze o cviku a taktice, abych co nejvíce holubů trefil, kochal se jejich tříští, co se vždy rozletěla nad vinice. Puška se mi chvěla v rukou, vzrušení zvedalo adrenalin, toužil jsem, aby někdo řekl: Chlape, ty jsi rozený střelec, bojovník, myslivec. Před očima mi běhal obraz, jak děda sedí vedle mne a já pomáhám plnit patrony do brokovnice. Vidím to tlumené světlo a jeho hlas popisující mi, jakými životními zásadami se má řídit myslivec a co všechno dělá, aby udržel přirozenou rovnováhu mezi zvěří. V lesích plných turistických stezek, na polích, kde se stále něco selo, oralo a sklízelo, nelze doufat, že příroda to zvládne sama.
Les a myslivost mě minuly. Nebránil jsem se tomu, nevyhýbal.
Začal jsem žít jinde, myslivost byla žena sedící o stůl vedle té, co jsem si vybral k životu. Neskutečně blízko, ale navždy cizí a neznámá.
Nyní mě překvapilo, jak jsem se mýlil, jak dětství vytvoří hlubší vazby, než člověk docení. Možná budu i dál střílet, i když jen na barevný asfalt. První výstřely už ale nic nepřekoná. Daly mi totiž vzpomenout na životní hodnoty jednoho myslivce a pravý smysl flinty.
Milan Fridrich