Neznámý vítěz Kostelecký (Mladá fronta DNES)
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
Ve finále na olympiádě trefil všech 25 letících terčů, přesto tvrdí, že je téměř slepý. Je jedním z mála špičkových střelců, který nebyl na vojně, a na zvíře by nikdy nevystřelil. Triumf v Pekingu oslavil nealkoholickým pivem...
Střelec David Kostelecký (33) je svéráz, ke klišé obrazu olympijského vítěze má na hony daleko.
Tady jsou tři jeho reakce, které byste v čítance "správných" odpovědí pro sportovní hvězdy hledali marně. Hned po triumfu, kdy se většinou jen usmívá a děkuje, řekl: "Vím, že jsem hodně lidem ze střeleckého prostředí zkazil neděli." Když se ho novináři ptali, jak se vypořádá s popularitou, odpověděl: "Zájem bude trvat měsíc. Vždyť o střelbě normálně vůbec nepíšete." A co udělá s vyhraným milionem? "Dnes to nejsou velké peníze, navíc jsou nezdaněné. Na ulici je nenajdete, ale bydlení za to nepořídíte."
Kostelecký prostě patří mezi ty, kdo se nebojí říct, co si myslí. "Když jsem sledoval, co odpovídali někteří olympijští vítězové, bylo mi z těch růžových oslavných keců trapně. Realita je jiná. O poměrech v českém sportu chci jednou napsat knihu."
* Lyžařský akrobat Aleš Valenta kdysi řekl: "Dejte mi facku, pokud mě zlato z olympiády změní." Poprosil jste také někoho o tuhle službu?
Ne. Sice to může změnit každého, ale zažil jsem toho už dost, aby to se mnou zamávalo. Když člověk vyhraje olympiádu, neznamená to, že mu vítězství přinese štěstí. Může to dopadnout opačně. Proto se snažím být nohama na zemi.
* Připadal jste si někdy jako namachrovaný mistr světa?
Asi někdy v pubertě. V šestnácti nebo v sedmnácti jsme s klukama blbli na střelnici a trefil jsem živého holuba. Připadal jsem si jako borec, ale doma mě to pak hodně mrzelo. Nejsem žádný lovec, na zvířata nestřílím. S puškou se umím radovat, aniž zabíjím.
* Vážně se s tou puškou v ruce necítíte jako lovec?
Ne, což je v našem sportu výjimka. Ale zbraně miluju, je to takový druh fetiše. Určitě mám ke své pušce vztah, prožil jsem s ní toho hodně. Doma je složená v koutě, a kdykoliv jdu kolem, přiložím ji k rameni, abych nevypadl z rutiny. Koukám na film a třeba dvacetkrát na ni sáhnu. Jako magor, že?
* Jak na to reagují holky? Nemají ze zbraní strach?
Ženským se to líbí. Přijde jim to většinou atraktivní.
* Trenér o vás prozradil, že se kolem vás holky docela točí. Pomáhá vám image chlapáka?
Nemám žádnou image, snažím se na nic si nehrát. A to, že střílím závodně, jsem si při seznamování nechával spíše pro sebe. Pak se s tím holky nějak smířily.
* Chodí vám fandit na střelnici?
Nemám to moc rád. Při závodech potřebuju myslet jen na střelbu.
* A při tréninku?
I při něm chci mít klid. A když mám volno, tak chodím radši jinam. Na střelnicích jsou pořád stejní lidé a pořád ty stejné kecy dokola. To je tak deset let, co jsem vzal ženskou na střelnici a učil ji střílet.
* Když s vámi vaše přítelkyně nemůže chodit na střelnici, jak jí vracíte pozornost?
Momentálně přítelkyni nemám. Chtěl jsem mít klid před olympiádou. Dost jsem tomu obětoval. Zůstalo mi jen pár věrných kamarádů. Vždyť tenhle rok jsem byl pořád na cestách, doma jsem strávil asi měsíc, v kuse tak týden. Na to není nikdo moc zvědavý. Natož váš partner. Chtěl jsem něco dokázat a beru to tak, že za čtyři nebo pět let mě čeká druhá etapa života, kdy budu mít čas na tyhle věci.
* Takže jste se v olympijském roce ženám schválně vyhýbal?
Prostě jsem to neřešil. Věděl jsem, že budu 14 dní tam a pak zase jinde, a nechtěl jsem psát nějaký stupidní esemesky. Nechtěl jsem rozebírat takové to: "Ty jsi tam, a co já tady?" Ale vůbec nic proti ženským (usmívá se). Mají to se mnou těžké. Buď přijmou, že to mám teď takhle, nebo radši nic. Protože to pak nedělá dobrotu.
* Mluvíte teď i o rozpadu vašeho vztahu před čtyřmi roky, kdy jste podle svých slov zažíval největší životní i sportovní krizi?
Pro mě je to historie.
* Odešel jste z brněnského klubu do Hradce Králové. Co se tenkrát stalo?
Nechci se k tomu vyjadřovat.
* Tehdy jste o šéfovi brněnského střeleckého klubu do novin prohlásil, že vám rozbil sedmiletý vztah, a vaše přítelkyně byla na sebevraždu.
Nebudu to znovu otevírat, nezlobte se.
* Jen řekněte, pomluvil vás tenkrát, nebo vám přítelkyni svedl, jak se psalo?
Procházeli jsme tehdy s přítelkyní krizovým obdobím a on toho ve slabé chvilce zneužil. To snad jako odpověď stačí. Hodně mě tehdy zklamal. Ale nechci teď do něj kopat a moralizovat.
* Zhubl jste prý o osm kilo. Jak dlouho jste je nabíral zpět?
Nebylo to dlouho. Když nebudu sportovat, přiberu hned, což je pro střelbu dobré. Tenkrát jsem neměl na jídlo chuť, vypořádával jsem se s velkými změnami. Zůstal jsem sice bydlet v Brně, ale přestoupil jsem do Hradce Králové. Bylo to hodně těžké, ale bez téhle krize bych možná v Pekingu nevyhrál.
* Jak to myslíte?
V Dukle jsem našel lepší podmínky a podporu. Pomohl mi pan plukovník Priščák, šéf celé Dukly, který mi tenkrát věřil a vyšel mi vstříc. Díky tomu jsem se seznámil s psycholožkou Evou Šauerovou, která stojí za mým úspěchem. Na minulou olympiádu jsem se díval v televizi, což nebylo příjemné. Viděl jsem všechny ty lidi, co znám. Přišlo mi, že tam taky patřím, ale nejsem tam. Od té doby jsem na sobě začal pracovat ještě víc. Motivovalo mě i to, jak se ke mně při té krizi zachovali někteří lidé ze střeleckého prostředí.
* Jak?
Přišel jsem najednou o svou pozici a viděl jsem, jak z toho má spousta lidí radost. Ale aspoň vím, kdo je kdo. A nezapomněl jsem. To je vzkaz pro ty lidi, kdyby teď chtěli přijít. Před měsícem jsem získal stříbro na mistrovství Evropy a začali se mi ozývat lidé, kteří to čtyři roky neudělali.
* Opravdu si myslíte, že jste mnoha lidem zkazil svým triumfem neděli?
Lidé, kteří se na závod dívali doma u televize, měli z mého vítězství radost. Ale spoustu jsem i naštval. Mám pocit, že mnohem víc mi triumf přáli zahraniční soupeři než česká střelecká veřejnost. V našem sportu je nezdravá rivalita. Mě navíc moc nemusí, jsem svůj. Býval jsem hodně upřímný, říkal jsem lidem, co si myslím, a to se tady neodpouští. Nadělalo mi to v životě dost problémů. Ale měnit to nehodlám.
* Přece jen se asi změníte - už nebudete nenápadný střelec, ale budete se usmívat v reklamách.
Myslím, že to nebude tak horké. Provozujeme střelnici v Holasicích u Brna a obchod se střelivem. Doufám, že to zlato zvedne tržby.
* Olympijský vítěz Roman Šebrle prohlásil, že by neudělal reklamu na tabák. Co vy?
Klidně udělám reklamu na doutníky. Ty si dám rád. A když dobře zaplatí... Z těch peněz bych pak mohl lidem kolem mě něco vrátit, zkvalitnit přípravu.
* Třeba si vás vybere pod ochranná křídla nějaká velká marketingová společnost jako vaši kolegyni Kateřinu Emmons. A budete bez starostí.
Zůstanu s týmem, který mi pomohl, když mě ještě nikdo moc neznal. Byl bych hrozná svině, kdybych teď na ně zapomněl. Mám svůj tým, psycholožka i manažer jsou mými přáteli. Navíc nechci, aby mě někdo uvázal do spousty věcí, které mě budou odvádět od sportu. To radši ty peníze oželím, abych měl klid. A místo sponzorské akce zajdu třeba do kina.
* Hodnotíte akční scény?
To je hrozný! Je tam devadesát procent nesmyslů. Někdo v sobě má tři kulky a ještě promlouvá. Lidi střílejí v budovách. Vždyť by okamžitě ohluchli, když se tam pálí z kulometu.
* Ve filmu Wanted s Angelinou Jolie se střílí i za roh.
To bychom někdy potřebovali (směje se).
* Terče před vámi vylétají rychlostí auta, co jede na dálnici. Co vlastně v tu chvíli rozeznáte?
První dva tři metry terč není jasně vidět. Nejdřív se mihne jen oranžová šmouha. Až za nějakou dobu, když člověk udělá všechno správně, se terč zjasní.
* Vy nemáte zdravé oči a nosíte na střelbu dioptrické brýle, že?
Ti, co nejsou slepí jako já, mají jenom zabarvení. Zatmaví celé pozadí a terč se zvýrazní.
* Jak moc jste "slepý"?
Dělám si z toho legraci. Mám jednu a čtvrt dioptrie. Před olympiádou jsem si nechal udělat nové brýle, pomohl mi primář vojenské nemocnice Dušan Bartoš. Na běžný provoz brýle nepotřebuju, třeba si je vezmu večer na řízení, když jsem unavený. Ale při střelbě se bez nich neobejdu.
* To není váš jediný handicap - při odvodu na vojnu jste dostal modrou knížku. Na co?
Nemám nejrovnější záda, mám skoliózu hrudníku, vychýlenou páteř. Je to na mně vidět. Trochu jsem záda napravil cvičením. Chodím na masáže a plavat, ale do bazénu se dostanu jen přes zimu.
* Co vás nejvíc bolí po závodě? Ta záda?
Taky. Ale hlavně hlava. Je to specifická bolest, kterou nedokážu ani popsat. Vychází to z hlavy, psychiky, je to totální vyčerpanost. Přesto mě to pořád baví, chtěl bych ve střelbě pokračovat.
* A další sen?
Splnil se mi velký sen a teď si netroufám na další, abych neurazil toho sportovního boha.
* Co sen mimo sport? Rodina?
Pro hodně lidí jsem nějakej divnej, že nemám rodinu.
* Rodiče jsou trpěliví? Nenaléhají na vás, že chtějí vnoučata?
Naštěstí mám šikovnýho bratra, který má šestiletého syna. Synovec Jakub mi nahrazuje vlastní dítě. Když se vrátím ze závodů, trávíme spolu hodně času. Kolem mě řada manželství nefunguje, nikam nepospíchám. Podle mě je lepší založit rodinu později, když jste zkušený, něco máte a můžete se o rodinu postarat. Teď by to ode mě byla i trochu nezodpovědnost, dítě bych moc neviděl. Ale na konec kariéry asi čekat nebudu.
***
Střelec v číslech
4 - tolik kilogramů váží brokovnice
18 - tolik let se věnuje střelbě
25 - ve finále olympiády neminul ani jeden terč
98 - tolik váží olympijský vítěz
110 - taková je rychlost letícího terče v kilometrech za hodinu
400 až 500 - tolik dostal esemesek po svém triumfu
300 000 - tolik peněz prostřílí za sezonu (terč stojí 4 koruny, náboj šest)
Střelec David Kostelecký (33) je svéráz, ke klišé obrazu olympijského vítěze má na hony daleko.
Tady jsou tři jeho reakce, které byste v čítance "správných" odpovědí pro sportovní hvězdy hledali marně. Hned po triumfu, kdy se většinou jen usmívá a děkuje, řekl: "Vím, že jsem hodně lidem ze střeleckého prostředí zkazil neděli." Když se ho novináři ptali, jak se vypořádá s popularitou, odpověděl: "Zájem bude trvat měsíc. Vždyť o střelbě normálně vůbec nepíšete." A co udělá s vyhraným milionem? "Dnes to nejsou velké peníze, navíc jsou nezdaněné. Na ulici je nenajdete, ale bydlení za to nepořídíte."
Kostelecký prostě patří mezi ty, kdo se nebojí říct, co si myslí. "Když jsem sledoval, co odpovídali někteří olympijští vítězové, bylo mi z těch růžových oslavných keců trapně. Realita je jiná. O poměrech v českém sportu chci jednou napsat knihu."
* Lyžařský akrobat Aleš Valenta kdysi řekl: "Dejte mi facku, pokud mě zlato z olympiády změní." Poprosil jste také někoho o tuhle službu?
Ne. Sice to může změnit každého, ale zažil jsem toho už dost, aby to se mnou zamávalo. Když člověk vyhraje olympiádu, neznamená to, že mu vítězství přinese štěstí. Může to dopadnout opačně. Proto se snažím být nohama na zemi.
* Připadal jste si někdy jako namachrovaný mistr světa?
Asi někdy v pubertě. V šestnácti nebo v sedmnácti jsme s klukama blbli na střelnici a trefil jsem živého holuba. Připadal jsem si jako borec, ale doma mě to pak hodně mrzelo. Nejsem žádný lovec, na zvířata nestřílím. S puškou se umím radovat, aniž zabíjím.
* Vážně se s tou puškou v ruce necítíte jako lovec?
Ne, což je v našem sportu výjimka. Ale zbraně miluju, je to takový druh fetiše. Určitě mám ke své pušce vztah, prožil jsem s ní toho hodně. Doma je složená v koutě, a kdykoliv jdu kolem, přiložím ji k rameni, abych nevypadl z rutiny. Koukám na film a třeba dvacetkrát na ni sáhnu. Jako magor, že?
* Jak na to reagují holky? Nemají ze zbraní strach?
Ženským se to líbí. Přijde jim to většinou atraktivní.
* Trenér o vás prozradil, že se kolem vás holky docela točí. Pomáhá vám image chlapáka?
Nemám žádnou image, snažím se na nic si nehrát. A to, že střílím závodně, jsem si při seznamování nechával spíše pro sebe. Pak se s tím holky nějak smířily.
* Chodí vám fandit na střelnici?
Nemám to moc rád. Při závodech potřebuju myslet jen na střelbu.
* A při tréninku?
I při něm chci mít klid. A když mám volno, tak chodím radši jinam. Na střelnicích jsou pořád stejní lidé a pořád ty stejné kecy dokola. To je tak deset let, co jsem vzal ženskou na střelnici a učil ji střílet.
* Když s vámi vaše přítelkyně nemůže chodit na střelnici, jak jí vracíte pozornost?
Momentálně přítelkyni nemám. Chtěl jsem mít klid před olympiádou. Dost jsem tomu obětoval. Zůstalo mi jen pár věrných kamarádů. Vždyť tenhle rok jsem byl pořád na cestách, doma jsem strávil asi měsíc, v kuse tak týden. Na to není nikdo moc zvědavý. Natož váš partner. Chtěl jsem něco dokázat a beru to tak, že za čtyři nebo pět let mě čeká druhá etapa života, kdy budu mít čas na tyhle věci.
* Takže jste se v olympijském roce ženám schválně vyhýbal?
Prostě jsem to neřešil. Věděl jsem, že budu 14 dní tam a pak zase jinde, a nechtěl jsem psát nějaký stupidní esemesky. Nechtěl jsem rozebírat takové to: "Ty jsi tam, a co já tady?" Ale vůbec nic proti ženským (usmívá se). Mají to se mnou těžké. Buď přijmou, že to mám teď takhle, nebo radši nic. Protože to pak nedělá dobrotu.
* Mluvíte teď i o rozpadu vašeho vztahu před čtyřmi roky, kdy jste podle svých slov zažíval největší životní i sportovní krizi?
Pro mě je to historie.
* Odešel jste z brněnského klubu do Hradce Králové. Co se tenkrát stalo?
Nechci se k tomu vyjadřovat.
* Tehdy jste o šéfovi brněnského střeleckého klubu do novin prohlásil, že vám rozbil sedmiletý vztah, a vaše přítelkyně byla na sebevraždu.
Nebudu to znovu otevírat, nezlobte se.
* Jen řekněte, pomluvil vás tenkrát, nebo vám přítelkyni svedl, jak se psalo?
Procházeli jsme tehdy s přítelkyní krizovým obdobím a on toho ve slabé chvilce zneužil. To snad jako odpověď stačí. Hodně mě tehdy zklamal. Ale nechci teď do něj kopat a moralizovat.
* Zhubl jste prý o osm kilo. Jak dlouho jste je nabíral zpět?
Nebylo to dlouho. Když nebudu sportovat, přiberu hned, což je pro střelbu dobré. Tenkrát jsem neměl na jídlo chuť, vypořádával jsem se s velkými změnami. Zůstal jsem sice bydlet v Brně, ale přestoupil jsem do Hradce Králové. Bylo to hodně těžké, ale bez téhle krize bych možná v Pekingu nevyhrál.
* Jak to myslíte?
V Dukle jsem našel lepší podmínky a podporu. Pomohl mi pan plukovník Priščák, šéf celé Dukly, který mi tenkrát věřil a vyšel mi vstříc. Díky tomu jsem se seznámil s psycholožkou Evou Šauerovou, která stojí za mým úspěchem. Na minulou olympiádu jsem se díval v televizi, což nebylo příjemné. Viděl jsem všechny ty lidi, co znám. Přišlo mi, že tam taky patřím, ale nejsem tam. Od té doby jsem na sobě začal pracovat ještě víc. Motivovalo mě i to, jak se ke mně při té krizi zachovali někteří lidé ze střeleckého prostředí.
* Jak?
Přišel jsem najednou o svou pozici a viděl jsem, jak z toho má spousta lidí radost. Ale aspoň vím, kdo je kdo. A nezapomněl jsem. To je vzkaz pro ty lidi, kdyby teď chtěli přijít. Před měsícem jsem získal stříbro na mistrovství Evropy a začali se mi ozývat lidé, kteří to čtyři roky neudělali.
* Opravdu si myslíte, že jste mnoha lidem zkazil svým triumfem neděli?
Lidé, kteří se na závod dívali doma u televize, měli z mého vítězství radost. Ale spoustu jsem i naštval. Mám pocit, že mnohem víc mi triumf přáli zahraniční soupeři než česká střelecká veřejnost. V našem sportu je nezdravá rivalita. Mě navíc moc nemusí, jsem svůj. Býval jsem hodně upřímný, říkal jsem lidem, co si myslím, a to se tady neodpouští. Nadělalo mi to v životě dost problémů. Ale měnit to nehodlám.
* Přece jen se asi změníte - už nebudete nenápadný střelec, ale budete se usmívat v reklamách.
Myslím, že to nebude tak horké. Provozujeme střelnici v Holasicích u Brna a obchod se střelivem. Doufám, že to zlato zvedne tržby.
* Olympijský vítěz Roman Šebrle prohlásil, že by neudělal reklamu na tabák. Co vy?
Klidně udělám reklamu na doutníky. Ty si dám rád. A když dobře zaplatí... Z těch peněz bych pak mohl lidem kolem mě něco vrátit, zkvalitnit přípravu.
* Třeba si vás vybere pod ochranná křídla nějaká velká marketingová společnost jako vaši kolegyni Kateřinu Emmons. A budete bez starostí.
Zůstanu s týmem, který mi pomohl, když mě ještě nikdo moc neznal. Byl bych hrozná svině, kdybych teď na ně zapomněl. Mám svůj tým, psycholožka i manažer jsou mými přáteli. Navíc nechci, aby mě někdo uvázal do spousty věcí, které mě budou odvádět od sportu. To radši ty peníze oželím, abych měl klid. A místo sponzorské akce zajdu třeba do kina.
* Hodnotíte akční scény?
To je hrozný! Je tam devadesát procent nesmyslů. Někdo v sobě má tři kulky a ještě promlouvá. Lidi střílejí v budovách. Vždyť by okamžitě ohluchli, když se tam pálí z kulometu.
* Ve filmu Wanted s Angelinou Jolie se střílí i za roh.
To bychom někdy potřebovali (směje se).
* Terče před vámi vylétají rychlostí auta, co jede na dálnici. Co vlastně v tu chvíli rozeznáte?
První dva tři metry terč není jasně vidět. Nejdřív se mihne jen oranžová šmouha. Až za nějakou dobu, když člověk udělá všechno správně, se terč zjasní.
* Vy nemáte zdravé oči a nosíte na střelbu dioptrické brýle, že?
Ti, co nejsou slepí jako já, mají jenom zabarvení. Zatmaví celé pozadí a terč se zvýrazní.
* Jak moc jste "slepý"?
Dělám si z toho legraci. Mám jednu a čtvrt dioptrie. Před olympiádou jsem si nechal udělat nové brýle, pomohl mi primář vojenské nemocnice Dušan Bartoš. Na běžný provoz brýle nepotřebuju, třeba si je vezmu večer na řízení, když jsem unavený. Ale při střelbě se bez nich neobejdu.
* To není váš jediný handicap - při odvodu na vojnu jste dostal modrou knížku. Na co?
Nemám nejrovnější záda, mám skoliózu hrudníku, vychýlenou páteř. Je to na mně vidět. Trochu jsem záda napravil cvičením. Chodím na masáže a plavat, ale do bazénu se dostanu jen přes zimu.
* Co vás nejvíc bolí po závodě? Ta záda?
Taky. Ale hlavně hlava. Je to specifická bolest, kterou nedokážu ani popsat. Vychází to z hlavy, psychiky, je to totální vyčerpanost. Přesto mě to pořád baví, chtěl bych ve střelbě pokračovat.
* A další sen?
Splnil se mi velký sen a teď si netroufám na další, abych neurazil toho sportovního boha.
* Co sen mimo sport? Rodina?
Pro hodně lidí jsem nějakej divnej, že nemám rodinu.
* Rodiče jsou trpěliví? Nenaléhají na vás, že chtějí vnoučata?
Naštěstí mám šikovnýho bratra, který má šestiletého syna. Synovec Jakub mi nahrazuje vlastní dítě. Když se vrátím ze závodů, trávíme spolu hodně času. Kolem mě řada manželství nefunguje, nikam nepospíchám. Podle mě je lepší založit rodinu později, když jste zkušený, něco máte a můžete se o rodinu postarat. Teď by to ode mě byla i trochu nezodpovědnost, dítě bych moc neviděl. Ale na konec kariéry asi čekat nebudu.
***
Střelec v číslech
4 - tolik kilogramů váží brokovnice
18 - tolik let se věnuje střelbě
25 - ve finále olympiády neminul ani jeden terč
98 - tolik váží olympijský vítěz
110 - taková je rychlost letícího terče v kilometrech za hodinu
400 až 500 - tolik dostal esemesek po svém triumfu
300 000 - tolik peněz prostřílí za sezonu (terč stojí 4 koruny, náboj šest)
Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.