Jan Vrba: Spisovatel milující krásu přírody (Náchodský deník)

Český spisovatel, lesník a myslivec Jan Vrba (*10. 7. 1889 Klenčí, †28. 5. 1961 Domažlice) vytvořil úctyhodné literární dílo. Jeho sebrané spisy u J. Otty a J. Mazáče v letech 1925- 1948 obsáhly 76 svazků. Do dnešních dnů počet edicí a reedicí tvoří knihovnu o více než jedné stovky svazků básní, přírodních povídek, románů i črt, lesnických a mysliveckých románů a historických próz, studií i memoárů. Rozsáhlé dílo, které nebylo dosud kriticky zhodnoceno. Proč?

Je to extenze (šíře, rozsáhlost) díla, nebo sporná umělecká kvalita některých Vrbových děl z třicátých let 20. století, o nichž uznávaný kritik F. X. Šalda (1867-1937) vyslovil nepříliš lichotivý soud: "Ale toto bezmezné a soustavné jazykové lajdáctví je zřejmě ukazatelem chvatu, s kterým látá - píše se nemůže říci - Vrba své papírové zboží. I tento rys je zde příznačný; on teprve dokresluje tento žalostný typ. Takový literární velkoprůmyslník a velepsavec buď neumí vůbec česky, nebo nemá dost času, aby mohl po sobě přečíst větu." (Šaldův zápisník, 8, 1935/1936, s. 143.) Jak je zřejmé z těchto kritických slov, velké nebezpečí pro Vrbu skrývala literární nadprodukce. Na vědeckou analýzu a zhodnocení Vrbova mnohostranného literárního díla si budeme muset ještě počkat.
Významným pramenem pro pochopení Vrbova díla jsou jeho autobiografické prózy Kvetoucí hloží (1935, 2 svazky), Bludiště (1937, 2 svazky), Očistec (v časopise Zvon ročník 39, 1938/39), dále Požehnaný den (1940) a event. Chodský černý týden (1947) a Chodský bílý týden (1947) a u jeho knih cenné kapitoly Geneze díla,

Život Jana Vrby

Stručně si nyní zrekapitulujme Vrbův životopis: Jan Vrba se narodil 10. 7. 1889 v Klenčí jako syn učitele. Jeho blízkým příbuzným byl chodský spisovatel a katolický kněz J. Š. Baar. Gymnázium v Domažlicích Vrba nedokončil a pokračoval ve studiích na české lesnické škole v Jemnici na Moravě (1908-1909). Poté studoval lesnictví na Vysoké škole zemědělské ve Vídni (1910-1914), kde na "bodenkulturce" na něho měl největší vliv - jak prozrazuje v románu Bludiště - profesor botaniky Wilhelm. Botanika a myslivost vedle zoologie a ochrany lesa patřily k jeho nejoblíbenějším oborům. Ve Vídni už J. Vrba pracoval jako žurnalista a přispíval do lesnických a mysliveckých časopisů J. V. Rozmary. Po návratu byl v letech 1911-12 asistentem hájenských kursů v Berouně a pak střídavě žil ve Vídni a Domažlicích.
První světová válka ho zastihla na lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou, kam se po propuštění z vojenské služby vrátil. V letech 1917-19 vyučoval přírodopis, myslivost a lesní ochranu na moravské lesnické škole v Jemnici, kde mu v roce 1969 odhalili pamětní desku s reliéfem portrétu hlavy a nápisem: "V této škole v r. 1908 - 1909 studoval a v letech 1917-1919 jako učitel působil spisovatel a básník JAN VRBA."
V r. 1918 se oženil a od roku 1919 žil až do své smrti 28. 5. 1961 v Domažlicích na Chodsku, kde také napsal většinu svých děl. V letech 1920-23 působil jako redaktor plzeňského literárního listu Prameny. Z českých spisovatelů jej nejvíce ovlivnili symbolista Otakar Březina a spisovatelka Růžena Svobodová.

Rozsáhlé dílo

Vrbovo literární dílo je velmi rozsáhlé. Zaměříme se především na jeho přírodní prózy s lesnickou a mysliveckou tematikou, z nichž aspoň některé jsou velmi hodnotné a

možno říci i klasické, nejlepší z celého mnohotvárného Vrbova literárního díla, vytvořeného ve dvacátých letech, respektive do roku 1929. Vrbovy přírodní prózy lze tematicky rozčlenit do čtyř okruhů.
Především jsou to prózy zobrazující rostlinnou říši (Les, Borovice, Mniška), dále prózy zvířecí (Bažantnice, Boží lichva, novela Srnčí milování ze souboru Dražinovská hora). Konečně kratší prózy podávající obraz drobných příhod z lovu, z pozorování živočichů, nálad a reflexí vyvolaných přírodními jevy. Podle S. Bartůškové tato zobrazovací metoda tvoří základ Vrbova díla, například Kniha z přírody, Dražinovská hora, Vysoký sníh, Myslivcův rok, Z mého herbáře, Ptačí zpěv. Ve čtvrtém okruhu, v knihách Toulky lesem i polem, Dílo věčnosti, Požehnaný den, se mu příroda stává kulisou vlastní osoby, rodiny, okruhu svých
známých.

Cit k přírodě

Ve svých nejlepších přírodních prózách Jan Vrba často uplatňoval senzualismus, lyrismus, personifikaci (zosobňování), respektive metody tropu antropomorfizace (zlidšťování), což znamená, že připisuje neživým předmětům, zejména však rostlinám a zvířatům specifické lidské city, myšlení nebo řeč (například Borovice a Bažantnice).
Později sklouzl k neuměleckosti, vnějškovosti a literární nadprodukci. Troufám si říci až ke kýčovitosti pokleslé, leč líbivé červené knihovny (např. Madlenka z Pece) s důrazem na živočišnou smyslnost, pudovost, vášnivou erotičnost a sexualitu. Těmito milostnými románky se však zabývat nebudeme, ale soustředíme se na hodnotná díla.
Na počátku zaujme lyrický deník Les, vyšlý v březnu 1915 v padesáti výtiscích jako soukromý a neprodejný tisk. V r. 1916 byla knížka zaslána do soutěže o výroční cenu České akademie, cena jí byla přisouzena, a v r. 1917 vyšla u J. Otty. Kniha Les, soubor 36 lyrických próz, plastických obrázků lesních krás, zápisků z potulek po pasekách a polích, osobní Vrbova zpověď představuje jakýsi klíč k Vrbově přírodní próze. Naznačuje charakteristické rysy Vrbovy tvorby, znaky jako je lyričnost, velký pozorovací talent, odborná zasvěcenost a znalost přírody, schopnost objevovat tajemné, emotivní zaujetí pro skrytá dramata v přírodě. Ale též Vrbův smysl pro epičnost, fabulační invenci, bystře odpozorovaný detail.
A vedle impresionistické básnivosti a náladovosti také sklon k deskriptivnímu naturalismu a sentimentalitě. Již v této knize je možno rozpoznat zálibu v erotických motivech, v darwinistickém pojetí boje v přírodě.
Vrba si jako spisovatel nejvíce zakládal na Knize z přírody (1920) , byla mu nejmilejší. Tento deník, zápisník nejosobnějších zpovědí, vyjadřuje intimní poměr k lesu, zvěři, ptactvu a obsahuje již několik delších próz s dějem.
Velmi hodnotná je jeho kniha Bažantnice a jiné obrázky (1922, poctěno státní cenou). Její úvodní povídka o bažantu - krasavci Kokorokó, lokalizované do bažantnice v okolí Jemnice na Moravě, kde se Vrba sblížil s bažantníkem Nesibou, je výmluvným dokladem Vrbova proniknutí do zvířecí psychologie i mistrovství v užití antropomorfizujících obdob pro živé, odborně myslivecké i poutavé znázornění života bažantího kohouta-albína (tetřevce?) od jeho narození až po smrt. Příběh je rozvinut s velkou fabulační schopností, živě a dramaticky. K nekrásnějším místům knihy patří např. Kokorokova píseň jarního vzkříšení nebo milostný tanec bažanta.
Mimořádné místo nejen ve Vrbově próze, ale též v československém a možná i v evropském písemnictví, zaujímá rozsáhlý epos Borovice (1925), v němž vrcholí Vrbův biologický mýtus. V románu jediného stromu se s úspěchem Vrba odvážil na žánr nejen u nás, ale i v cizí beletrii zcela nový. V Borovici se pokusil vylíčit celý život jediného stromu, jeho těžký, bolestný a houževnatý zápas o vzrůst, ohrožovaný neustále nejrůznějšími nepřáteli, nepohodou a krutostí přírody. Pokusil se vylíčit krásu a líbeznost jeho zrání a květů i smutek a tragiku bezmocného hynutí a zániku. Vrba se v pronikavé básnické intuici dovedl vcítit a vmyslit "v duši stromu". Propůjčil borovici mnoho čistě lidských vlastností (antropomorfizace) a nadal ji povědomou, mrákotnou pamětí, v níž strom uchovává osudy svého rodu od dávné minulosti, od pravěku člověka až po dnešek. Vlastní příběh borovice je proložen románovým cyklem, povídkami o neolitických lidech a milostnou novelou o hříchu rusé ženy.
Stálo by za pozornost pojednat ještě o knize Dražinovská hora (1923), o tomto nepatrném úseku, sotva 100 hektarů lesní půdy šumavského hvozdu, na němž se odehrává v symbióze rostlin a živočichů (biotop) pestrý život ve dne i v noci. Zvlášť poutavé jsou příběhy Srnčí milování. Velmi zajímavé je beletristické dílo Mniška (1929) o krutosti hmyzí kalamity na Moravě a zejména Chodsku, jež završuje úspěšnou periodu Vrbových zdařilých přírodních próz.
K Vrbově tvorbě se ještě několikráte vrátíme, protože tak rozsáhlé a pozoruhodné dílo nelze postihnou jedinou statí.

Kresba: Spisovatel Jan Vrba.

Kresba: Jiří Škopek

Jiří Uhlíř, Jaroměř