Čižba: zapomenutý lov (Květy)

Plzeňští zachranáři zvířat loni na podzim nevěřili svým očím. Na sídlišti Lochotín kdosi pomazal větvičky keře lepem a po zemi rozsypal kousky suchého pečiva.
Připravil tak úplně stejnou past na ptáky, jakou používali už staří Římané!

Nezvyklé lovné zařízení by možná prošlo bez povšimnutí, kdyby se na něj nechytil brhlík lesní. Jeho zoufalý boj o život naštěstí neunikl kolemjdoucí ženě, která zavolala na Záchrannou stanici živočichů. Její pracovníci ptáka z lepkavé větve sejmuli, očistili a znovu vypustili do volné přírody.
Jak se později ukázalo, podivným lovem se chtěl zabavit a zároveň si tak zavzpomínat na dětství místní penzista. Sám byl "odchycen" poměrně snadno: u křoví totiž číhal a nevzdálil se od něj ani v průběhu záchranářské akce.
Ochráncům zvířat se "lovec" hned přiznal. Muž ve věku 88 let zřejmě netušil, že lov ptáků tímto způsobem je už od roku 1870 zakázán. Naštěstí pro něj věc skončila jen důraznou domluvou, kterou starý pán přijal.

Umění jemné a líbezné

Ještě před nějakými 150 lety by ovšem počínání lochotínského důchodce nebudilo žádnou pozornost. Čižba nebo čihařství (viz rámeček Křivonosky berte!) je totiž jedna z nejstarších u nás používaných loveckých technik.
Spis ze 17. století ji prohlašuje za "jemné, líbezné a užitečné umění". Podle něj lovec "tichounce sedí při sítích, doufá a čeká, co milý Bůh ráčí dáti; to pak užívá ke chvále boží a k užitku svému".
Romantiky může potěšit, že se tím myslel třeba i zpěv. Kouzelné to muselo být třeba na zámku Vranov nad Dyjí, kde vždy v létě pobývala kněžna Pignatelli. Její milenec, císař Karel VI., nařídil, že když se krásná dáma ráno probudí a přikáže otevřít okna ložnice, vypustí pod nimi ptáčníci celé hejno zpěvné drobotiny. Sestava týmu ptáčků dokonce zřejmě byla volena tak, aby jejich hlasy dohromady ladily na způsob orchestru! K tomu barvy a vůně obrovských kytic... Dovede si laskavá čtenářka představit něco líbeznějšího?

Bacha na zvrhle!

Za účelem zpěvu ovšem bylo loveno jen málo ptáků. Většina zcela prozaicky skončila na stole čižbařů. Větší druhy (hlavně kvíčaly) byly opékány. Menší se jedly vařené, dušené, zadělávané v jíše nebo zapékané v paštikách. Požívaly se samozřejmě i s kostičkami.
Jakým způsobem se malí tvorečkové vybavení křídly dostávali do moci věčně hladových dvounožců? Podrobně to nedávno v časopise Myslivost vysvětlil Mgr. Josef Drmota: k lapání byly používány sklony (ohnuté pruty s políčenými žíněnými očky) či ručně ovládané sítě zvané humence. Velmi časté bylo i chytání ptáků na vějičku, tedy větvičku potřenou zvláštním lepem. Coby lákadlo přitom sloužila buď potrava rozsypaná pod zrádnou pastí, nebo tzv. volavci - živá ptačí návnada.
Seznam staročeských ptáčnických potřeb se čte jako cimrmanovský spisek: najdete na něm pruhlo, klev, kávu, špruhle, studénky, poklopce, tenátka, rukávníky či dokonce zvrhle (slovo asi vzniklo od "zvrhávání" sítě na ptáky). Zvlášť k lovu slavíků sloužívaly sklopky, skřivany zase lákaly konstrukce polepené zrcátky: ty zvědavé mistry pěvce přiváděly do vražedných sítí.

Slavičí jazýčky

Čižba u nás po staletí bývala nejrozšířenější způsob lovu, hlavně proto, že ji vrchnost nijak neomezovala. Ptačí drobotinu mohl lovit každý. Nešlo přitom jen o poměrně velké kvíčaly, ale třeba i drozdy, vrány, kosy, sýkory, stehlíky, čížky, hýly; prostě všechno, co má křídla.
Ptáčníci si touto drobotinou vylepšovali jídelníček nebo ji prodávali na trzích. Po tuctech svázaní malí ptáčci tam tvořili běžnou součást nabídky. Lahůdky na způsob paštiky ze slavičích jazýčků, proslulého symbolu rozmařilosti a marnotratnosti, se ovšem v našich zemích moc nevyskytovaly.
I tak ale drobného ptactva ve volné přírodě povážlivě ubývalo. Proto byla na konci 19. století čižba zakázána a nějaký čas pak už přežíval pouze lov kvíčal.
U nás se tedy můžou zpěvní opeřenci cítit v bezpečí, třeba v Itálii se ovšem dodnes loví po desítkách tisíc. Tamní labužníci se prý bez nich nedokážou obejít.

Tady všude čižbili

V minulosti byla u nás čižba běžná. Dodnes o tom vypovídají nejen ustálená rčení (sednout někomu na lep, na vějičku), ale i spousta místních názvů.

- Bezpočtu míst se říká Na Čihadle: tam všude lovci číhali na ptáky. Jedno je také třeba v Jizerských horách, kde v sítích a na lepu končili především kvíčaly, jíkavci, čečetky či brkoslavové.

- Obec Čižice (původně Čižbice) u Plzně má dokonce připomínku lovů ve svém znaku: najdete v něm dva ptáčky.

Zase to zrádné jmelí

Mytický parazit jmelí, které je smrtelně jedovaté, ale přesto prý přináší štěstí, sloužilo jako základ výroby ptáčnického lepu. Jeho bobule se spařily, propasírovaly přes síto a rozmíchaly s trochou lněného oleje. Výsledná směs vynikala tím, že ani v mrazech neztrácela lepkavost. Raci, kteří sedli na vějičku, se lepu sami nedokázali zbavit. I když uletěli, později na následky potřísnění lepem uhynuli. Pokud však čižebníci chtěli úlovek prodat jako zpěvné ptáky, posypali ulepené nožičky popelem. Opeřenci si pak už směs lepu a popela sami dokázali očistit.

Krivonosky berte!

Podle Ottova slovníku naučného (1892) se slovem čižba rozumí: "čihařství, lapání ptactva rozmanitým náčiním.
V Čechách byla před časy (hlavně ve středověku) velmi rozšířena a oblíbena. Roku 1575 stala se důležitá usnesení na sněmu českém, kterými zakázáno lapati ptactvo čižební od masopustu až do sv. Víta, kromě křivonosek a skřivanův... Nyní se provozuje velmi málo, ba skoro nic hlavně proto, že jest lapání zpěvného ptactva zákonem zakázáno."

IVO BARTÍK

Foto - "Mámo, připrav pekáč, nachytal jsem papuchalky!" Snímek lovce ptáků je z Faerských ostrovů
Když ptáčky lapají, pěkně jim sypají. Jenže pak spadne klec...
Mistři pěvci končili v klecích, ostatní ulovení ptáci na talířích
Snímky PROFIMEDIA.CZ