Pytláci Janda a Jareš (Příbramský deník)

V dobách, kdy v lesích hlubošských a hostomických řádil loupežník Fabián, bylo bohatství pánů veliké nejen na polích a v lesích. Lesy byly plné zvěře, pole plná zajíců, bažantů a koroptví, rybníky se hemžily vykrmenými kapry. Díky tomu velikému bohatství narostlo mezi poddanými pytláctví. Jak by taky ne. Chudý lid se nechtěl jen tak dívat, jak se bohatá vrchnost cpe, až jim praská za ušima. Nechtěli, aby jim samotným kručelo v břiše. Dokud si někdo sem tam ulovil ušáka nebo bažanta, ještě se nedělo nic hrozného. Ale s jídlem roste chuť a ta narostla právě pytlákovi Jandovi. Nestačilo mu málo, své úlovky musel mít každý den. Žena i děti už reptali, aby toho na čas nechal, že se jim maso protiví. Chtěli se vrátit k obyčejnému jídlu, k vdolkům, uhlířině a kyselu. Ale Janda byl Janda a nedal si pokoj. Kromě rodiny si jeho počínání všiml i zaječí a bažantí cech. Že vrchnost pořádala na podzim hony, s tím se počítalo, ale aby někdo denně dělal do stavu, to se nemohlo jen tak nechat. Zajíci tedy svolali sněm v brambořišti pod Zápalkou, bažanti a koroptve zase na bratkovické stráni. Všichni se tam společně radili, jak udělat přítrž tomuto řádění. Velký ušák, předseda všech zajíců nakonec rozhodl. Jakmile se prý bude pytláctví opakovat znovu po celý rok, stane se pytlák jedním z nich, totiž ušákem. To bylo odsouhlaseno a domluveno i na bažantím a koroptvím sněmu. Avšak Janda pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Jednou přišel večer domů a hodil uloveného ušáka do stodoly. Když vstoupil do kuchyně, všichni na něj začali zírat. Narostli mu u nosu a úst zaječí chlupy. Když se uviděl v zrcadle, ostříhal si je a šel spát. Nemohl se dočkat rána, aby se přesvědčil, jestli se děje to, co si myslí. Taky že ano. Okolo nosu a úst mu zůstaly zbytky ustřižených vousů, které včera ustřihl. No, pomyslel si, snad to nebude tak hrozné. K večeru přinesl chyceného bažanta. Stěžoval si ženě, že ho něco tlačí na zádech. Když mu odkryla košili, našla mu na zádech bažantí brk. Tak jej ustřihl a zůstal mu tam zase jen kousek. Další den chytil ušáka a na jedné ruce mu narostla srst a zaječí drápky. To semuještě podařilo schovat do rukavice. Tak to šlo dál, až pytlák Janda začal dostávat podobu ušáka. Teprve teď si uvědomil, že to celou dobu přeháněl. Pochopil, že musí s pytláctvím přestat. Nechtěl se stát zajícem. To se rozneslo do celého Příbramska, zasedaly zvířecí sněmy ve všech odvětvích, dokonce i ryby v rybníce se sešly. Taky se vypráví u rybníka Kosíňák u Kotenčic, kde pytlačil starý pytlák Jareš, že mu narostly šupiny na rukou, vyvalily se mu oči a zkroutila ústa jako kaprovi. Tak skončilo nenasytné pytláctví Jandy a Jareše. Dle zvířecích sněmů tito dva, ale i ostatní pytláci narušovali přírodou vypracovaný řád.

Pohádku napsal Ludvík Zikan z Hluboše. Dostane za ni stokorunu.