Nejvíce si vážím snímku, který jsem ještě neudělal (Pražský deník)

Fotograf plzeňské zoo a bývalý dlouholetý spolupracovník Deníku Jaroslav Vogeltanz vyhrál před nedávnem fotografickou soutěž National Geographic International Photography Contest 2007. Vítězný snímek má název Setina mezi životem a smrtí.

Co oceněná fotografie zobrazuje a jak vznikla?

Pořídil jsem ji začátkem loňského roku na jižní Moravě. Kamarád tam pořádal soukromou honitbu. Účastnili se jí sokolníci. Obvykle se lov dělá tak, že se orlovi sundá čepička a on se rozletí za kořistí. Tak se stalo i v tomhle případě. Zamířil přímo za rozběhnutým zajícem. Orel má na útok pouze jeden pokus. A tady neuspěl. Zajíc odskočil a orel ho přelétl. Podařilo se mi zachytit přesně tento okamžik. Zajíc se zachránil, a proto jsem zvolil takový název.

Je náročné vystihnout přesně určitý moment, v němž se něco stane?

Tak je pravda, že už mám dlouholeté zkušenosti, takže dokážu jakoby předvídat vteřinu dopředu. Ale samozřejmě je to také hodně o štěstí.

Co vás přimělo přihlásit snímek do soutěže?

Obvykle se jich neúčastním, protože bývá poměrně složité se do nich přihlásit. Tady stačilo jen poslat fotku. A to rozhodlo.

Čím asi zaujala vaše fotografie porotu?

Nejspíše především tím, že zobrazuje nějakou událost, že je akční a má atmosféru. Obecně se dá říci, že každý časopis či noviny mají ohledně fotek svůj osobitý styl. Pokud jej člověk zná a dokáže se do něj trefit, pak je téměř vyhráno. Pro National Geographic jsem nedávno dělal fotoreportáž o vydrách. Poslal jsem několik snímků a přesně jsem odhadl, kterou nakonec dají jako tu hlavní.

Podílel jste se už na řadě knih, například Kouzlo Afriky nebo Méďové a Vydrýsek. Pracujete v současné době na nějaké další?

Už tři roky shromažďuji fotografie na publikaci o fauně Evropy. Domnívám se totiž, že je značně opomíjená. Stále je většina knih nebo televizních dokumentů především o Africe. Viděl jsem například řadu dobrých fotografií lvů, ale třeba jenom dvě zajíců.

Jakým oblastem se v knize budete věnovat?

Kromě české přírody tu budou také fotografie maďarského národního parku Hortobágy nebo Bělověžského pralesa v Polsku. V únoru se chystám na pobřeží Nizozemska fotit brodivé ptáky.

Myslíte si, že se evropská příroda v zajímavostech může vyrovnat té africké?

Rozhodně. Lidé hledají exotiku, ale přitom málokdo tuší, jak žijí zvířata v jeho zemi. Myslím si, že by se každý měl věnovat tomu svému. Evropané ať fotí Evropu a Afriku ať si fotí Afričané.

Teď se věnujete evropské přírodě, ale dříve jste navštívil i černý kontinent. Kolikrát jste tam byl?

Třikrát. V jižní Africe jsem zavítal do Namibie, Botswany a Zimbabwe, na severu pak třeba do Tuniska.

Určitě jste si odtamtud přivezl spoustu zážitků. Který se vám doslova zadřel pod kůži?

Jedna vzpomínka je obzvláště silná. Stalo se to u řeky Čobe. Ta se leskla v západu slunce. Tábořili jsme u ní už několik dní. Někdo přemýšlel, někdo se věnoval jídlu. Takový klidný večer v divočině. Najednou nás všechny z rozjímání vytrhl ohromný dusot, který se neustále přibližoval. Nikdo z nás netušil, co to může být. A pak jsme spatřili něco ohromujícího. Asi dvě stě slonů se řítilo k řece. Potom zastavili, a my jsme jako omámení pozorovali, jak po sobě házejí vodu a písek. Bylo to tak silné, že jsme v tu chvíli ani jeden nebyli schopni fotit. Cítili jsme se tak, jako bychom byli v tu chvíli blíže Bohu.

Co pro vás znamená příroda?

Čím jsem starší, tím více mi vadí lidé. Začínám mít stále lepší vztah k jedinému opravdovému chrámu, který existuje, a tím je příroda. Fascinuje mě. Úžasně si v ní odpočinu. Vůbec mi nevadí čekat celý den, až čáp černý přiletí na hnízdo, abych ho mohl vyfotit. A pak existuje spousta nádherných scenérií, které je úchvatné spatřit. Když se na úsvitu dne vznese hejno několika tisíc jeřábů, je to nepopsatelný zážitek.

Existuje něco, co byste chtěl vyfotit a zatím se vám to nepoštěstilo?

Takových věcí je několik. Bylo by velice dobré udělat soubor nejzajímavějších jevů v přírodě, které se odehrávají po celém světě. Patří mezi ně například jeskyně v Mexiku, kde jsou tisíce netopýrů. Dalšími jsou hejna ptáků v Golanských výšinách nebo život medvědů na Aljašce či papuchalků na Islandu. Takových věcí je spousta. Každá oblast na světě má to svoje.

Které své fotografie si ceníte nejvíce?

Dá se trochu nadneseně říct, že si nejvíce vážím toho snímku, který jsem ještě neudělal. Vždycky si člověk říká, že ta fotka, na kterou se chystá, bude lepší než všechny ostatní. Jinak z mého osobního hlediska jsem spokojen tak se čtyřiceti procenty svých snímků z přírody. U lidí je to o něco víc. Ty není tak obtížné fotit.

Jaký podíl na kvalitě fotografie má technika, která se při jejím pořizovaní používá?

Ne tak zásadní. Říká se, že je to tak dvacet procent. Zbytek je pak dílem očí a hlavy. Když se někdy podívám na staré fotky pořízené před několika desítkami let a vyvolávané starou technikou, musím říct, že jsou krásné. Záleží samozřejmě na tom, kdo je jejich autorem a jak vznikly. V současné době jsou v módě fotky, ale třeba i filmy s krásnými lidmi bez ohledu na logiku nebo přesnost.

A jaké filmy máte rád vy?

Určitě před americkými upřednostňuji evropské. Líbí se mi především francouzské, anglické a samozřejmě české, například Skřivánci na niti. V poslední době mi na české kinematografii vadí, že se příběhy staví především na narkomanech a lidech vyčleněných ze společnosti.

Kdo je Jaroslav Vogeltanz?

- Narodil se v roce 1956 v Domažlicích. - Vyučil se strojním zámečníkem. - Fotografovat začal společně se svým otcem asi ve třinácti letech. - V roce 1977 se stal nejmladším fotografem v Pravdě, která byla předchůdcem Plzeňského deníku. - Od novin odešel v roce 2002. - V současné době pracuje v oddělení propagace Plzeňské zoologické a botanické zahrady v Plzni.

Foto - TAK S TOUHLE JSEM VYHRÁL. Plzeňský fotograf Jaroslav Vogeltanz ukazuje svůj snímek s názvem Setina mezi životem a smrtí, s nímž vyhrál soutěž National Geographic International Photography Contest 2007 v kategorii Zvířata.
Foto - Deník/V. Leška

LADISLAV VAINDL