Myslivost v čase postříbřeného venkova (Haló magazín)

Kraj se zahalil bělostnou peřinou a okolní příroda nám nabízí pestrou paletu krás. Čas zimní postříbřil střechy venkovských stavení a v hlubokém sněhu jsou k lesu vidět stopy myslivců a všech těch, kteří svůj volný čas věnují myslivosti a ochraně přírody v konkrétním teritoriu. Možná se někomu může toto spojení zdát neharmonický m, ale to je omyl. Myslivec totiž není synonymem lovce. Ono oslovení má mnohem širší podtext a kulturně společenský rozměr. Správný myslivec je totiž především chovatel a hospodář.
Zimní období není jen oku lahodícím mistrovský m plátnem, ale přináší s sebou i nemálo starostí. Člověku i volně žijícím živočichům. Je to čas, kdy se na straně jedné v utajené březosti počíná kdesi v zárodku rodit nový život, na straně druhé pak čas, kdy je nutné bojovat o holý život a překonávat dlouhotrvající strádání. V těchto chvílích může zvěři vydatně pomoci pouze člověk. "Přikrmovat, pravidelně, svědomitě, hodnotně, je jednou ze základních povinností myslivce. Kdo tak nečiní, neměl by na sebe mysliveckou kamizolu vůbec kdy obléknout. Zimní čas je obdobím, kdy strádající zvěř, pociťující ukrutný hlad, přichází až do bezprostřední blízkosti lidských obydlí, k domům a zahradám. Ti lidé, kteří s tím již mají svoji zkušenost, proto nikdy neopomenou mít při plotu uloženou hromádku větví ořezaných na podzim z ovocných stromů a pláněk, jejichž pupeny a kůru zvěř ráda okusuje a ohryzává. Kromě toho může její jídelníček zpestřit otýpka sena nebo jeteliny. K tomuto prostřenému stolu nejčastěji přichází zvěř srnčí, ale také zajíci, bažanti a koroptve,"říká myslivecký hospodář Milan Hlaváč z Jaroměřic u Jevíčka.
Myslivci samozřejmě zakládají do zřízených krmelišť přizpůsobených konkrétním druhům zvěře. V nich nikdy nesmí chybět odpovídající zásoba kvalitního sena, ale to by nestačilo. "Technika přikrmování je propracována doslova na vědeckých základech. Zvěř musí mít k dispozici dostatečnou zásobu tak zvaných objemných krmiv, sena, jetele, letniny, tedy sušených ratolestí listnatých stromů a keřů. Kromě toho je však třeba, aby se zvěři dostalo jadrných krmiv, která jsou hlavním zdrojem energie, neboť mají vysoký obsah živin a jsou dobře stravitelná. Patří sem například zrno kukuřice, ječmene, ovsa, pšenice, ale i slunečnice, žaludy, kaštany a bukvice. Posledním druhem krmiv jsou krmiva dužnatá -řepa, brambory, topinanbury a krmná kapusta. Přechod mezi krmivy jadrný mi a objemný mi tvoří krmiva dietetická, sem patří jalovčinky, hloh, trnky, šípky, jeřabiny a ovocné výlisky. Z minerálních doplňků je nezbytné předkládat kamennou sůl, podávají se i medicinální lizy," dodal zkušený myslivecký odborník. Zlý m nepřítelem zvěře je vysoký sníh a ztvrdlá ledová vrstva vznikající při občasném tání a následném ochlazení. Zvěř se ledem nemůže prohrabat k zemi, kde často
bývá dostatek potravy, kromě toho si zraňuje do krvava běhy na nejcitlivějších místech. Ještě horší je hladký led, na kterém zvěři ujíždějí spárky a může dojít ke zlomeninám a tzv. rozčísnutí. "Život každého druhu zvěře má v zimním období svá jistá specifika, nicméně klimatické podmínky všem přinášejí strádání a hlad. Proto je potřeba, aby člověk - dobrý hospodář- se o zvěř pravidelně a cílevědomě staral. Ostatně patří to i k pevným  etický m zásadám tradiční české myslivosti. Kvalita a pravidelnost založení v krmelci či zásypu na první pohled odhalí, jak ten, komu je konkrétní myslivecké zařízení svěřeno do péče, myslivost pojímá, zda je jen lovec, či skutečný a věrný chovatel a milovník přírody. Naštěstí je těch druhých podstatně víc," dodal myslivecký hospodář.

Foto - autor

Oldřich KOUDELKA