Obávaným pytlákem křivoklátských lesů byl skryjský Fous (Kladenský deník)

Ne nadarmo se o křivoklátských lesích říká, že jsou kolébkou české myslivosti. Od pradávna tu žili lovčí, kteří v královských borech lišky, rysy i vlky bili, vysokou štvali a zajíce chytali, avšak bohatství zvěře přitahovalo i pytláky. Z doby, kdy Křivoklát a jeho lesy patřily královské komoře, se však o pytlácích ještě žádné přesnější zprávy nedochovaly, i když je nepochybné, že se již tehdy v lesích lovilo tajně.

Znal podivuhodné kouzelné způsoby

První zprávy o pytláctví pochází z 15. století, kdy ve zdejších hvozdech neoprávněně lovil dokonce urozený pan Kryštof z Gutenštejna, držitel Lišaj, jak o tom svědčí zápis, kterým mu král Vladislav II. Udělil napomenutí: ,,.. týž se musí ospravedlniti před královským hejtmanem, a pakliže se k tomu všemu žádným oprávněním vykázati nemůže, musí se dalších různic a nesnází nadále vyvarovati.." V 16. století, kdy na Křivoklátě pobýval druhorozený syn císaře Ferdinanda I. Ferdinand Tyrolský, se mluví o jakémsi Petru ze Svojetína či Markovi z Unhoště a řadě dalších, avšak zřejmě nejznámějším pytlákem byl skryjský Fous, který chodil na čekanou do míst dnešní lesovny pod Jelencem. Podle pověsti tu prý i zemřel. Fous byl člověkem obávaným a také jaksepatří mazaným. Dovedl složit zvěř na lap bez dlouhého míření. Skálopevně věřil v lovecké pověry. Tak například když si natřel hlaveň ručnice krví zastřeleného zvířete, dobře ,, prantil", tedy očarovaná puška mu přesně střílela. Věřil na barvínek v octě svařený, jímž vymytá puška vše zastřelila a nikdy nechybila. Stejný účinek prý měla i netopýří krev. Natřela- li se sokova puška kolomazí, byla prý k nepotřebě, zatímco nátěr vlastní pušky mastí z kolomaze, medvědím tukem, popelem ze žížal, mechem z lebky popraveného způsobilo, že rána cíle nikdy neminula. Fous uměl tajným způsobem lít potřebné kule do pušky očním důlkem lidské lebky, znal čarovnou moc lesních bylin a dokázal ze spáleného srdce tří krkavců a tří krtků upravovat střelný prach, což vše přispívalo k tomu, že cíl ráně neunikl.

Ani přistižení je z klidu nevyvedlo

Pytláctví se nebývalou měrou rozmohlo po třicetileté válce a v křivoklátských kronikách se můžeme dočíst o nelítostných půtkách mezi mysliveckým personálem a pytláky. Po roce 1848 podněcovali pytláci poddané buřičským heslem - mezi mým a tvým není rozdílu. To však už v lesích nechodili ojediněle, ale seskupovali se v celé tlupy často až o patnácti lidech. K velkému střetu došlo 19. února 1867 v podvečer u Komínku v bušohradském polesí na zbirožských hranicích.

Dobové prameny uvádí: ,, Honec Antonín Šmíd ze Skrej, tehdá šestnáctiletý, šel zmíněného dne s hajným Vocilkou ráno do paseky ve Skrejsku, když pojednou spatřili velkou tlupu pytláků, kteří jali se je pronásledovati, ale jim se podařilo uniknout. Běželi do paseky a pro hajného Ziku a pustili se pak s několika honci za pytláky, kdežto Šmída poslali na Bušohrad pro pomoc. Revírník s adjunktem se ihned vypravili za nimi a když se sešli na bušohradských hranicích, pročesávali les, ale pytláky dojíti nemohli. Šmída si revírník ponechal u sebe. Již večerem blížili se k Jouglovce, když v tom revírníkův pes chytil vítr, vtrhl se do houštiny a tam vydával. Oba jej rychle následovali. Když vyrazili na mýtinku v houštině, spatřili kolem ohně rozloženou tlupu asi desíti chlapů. Hýbat se nechtěli. Teprve až když revírník nasadil trubku k ústům a její kovový zvuk rozrazil do daleka večerní ticho a vpravo i vlevo odpovídaly signály loveckých trubek, doběhl také hajný Zika a pytláci zmizeli se svými věcmi kdesi v houštině. Byli dostiženi až ve vysokém lese u skalky U Komínku, kudy prchali k hranicím zbirožským. Jeden se srncem na zádech zůstal pozadu, pes na něj skočil a trhal mu srnce ze zad. Pytlák se otočil a střelil na psa. Vzápětí došlo k bitvě, v níž na obou stranách byli ranění a ani kryt skalních balvanů a silných buků nezabránily, aby šest účastníků nebylo zasaženo z pušek. Zbylí pytláci zmizeli nakonec za zbirožskými hranicemi v císařských lesích." V lesích to však bouřilo ještě v dalších letech. V roce 1906 byl pytláky těžce postřelen v Mičském revíru lesní správce Žibřid Stovkař, když míře na jednoho doprava, byl druhým pytlákem zleva střelen do boku. Předtím, na konci 19. století, bylo jenom na okresním hejtmanství v Rakovníku napočteno celkem 62 potrestaných pytláků, nepočítaje v to pytláky přespolní.