Poslední hon i leč sezony (Slovácký deník)

Po televizních novinách šel spát. Ještě než usnul, zapřemýšlel, jak asi dopadne poslední hon v roce, a položil si otázku, zda budou leče rozbahnělé, pokryté sněhovou peřinou nebo bude jen mírný mrazík. Ráno vstal v šest hodin a potichu se vypravil do jednoho z posledních prosincových rán. Město ještě zčásti spalo, když z něj vyjížděl spletí ulic. Na místo srazu, kde se měl konat poslední hon v roce, dorazil ještě včas, i když ho cestou zdržely zledovatělé úseky silnice. Vystoupil a vytáhl z kufru auta brokovnici. Připravil si náboje a nezbytné doklady, které by měly být při zahájení honu na drobnou zvěř kontrolovány příslušným mysliveckým hospodářem nebo policisty. A pak už spolu s ostatními účastníky pozdravil zahájení lovu.

Jako ostatně při každém honu sledoval se zájmem úvodní ceremoniál, počínaje troubením, uvítáním s příslušnými pokyny a konče signálem, po kterém už spolu s ostatními nastoupil do první z pěti kruhových lečí. Ještě než se ozval trubky hlas k zahájení první leče, zazněl štěkot netrpělivých psů. V průběhu druhé leče se mírně oteplilo a každý krok v členitém terénu, místy blátivém, prodlužoval únavu. Třetí leč byla podobná jako ty dvě předcházející. Jen o několik remízků byla bohatší. Z nich za příslušné kolonády vyletělo vždy několik bažantů. Pak přišla svačina, během níž slunce rozehřálo poslední zbytky hrud. Už první kroky ve čtvrté leči stály myslivce hodně námahy a jen zázrakem někteří nenechali v blátivém terénu polí svoje gumovky. Velký kruh se uzavřel a pak to přišlo. Zajíců i bažantů bylo v té předposlední leči požehnaně. Rozbahnělá "oračka" zmírnila ušákům jejich únikovou rychlost na minimum, a tak "co rána, to kus". I honci měli plné ruce úlovků. Zbývalo několik stovek metrů od poslední leče, zbývalo několik setkání lovce se zvěří, zbývalo několik dobrých nebo méně dobrých ran, několik příhod, bez nichž by snad hon ani nebyl tím, čím je.

Někde uprostřed střelců stál i on. Dobře si uvědomoval, že poslední lečí skončí čas "mysliveckých žní" nejen jemu, ale všem příslušníkům Hubertova cechu - myslivcům. Několik málo minut, než z remízku vyběhl poslední zajíc, se zdálo být věčností, ale když naposledy zazněl hlas borlice, uvědomil si, že ten čas mezi prvním a posledním výstřelem na posledním honu utekl jako voda. Nutno podotknout, že těch výstřelů bylo tentokrát více než při posledním honu. Také počet ulovené zvěře jim odpovídal. A pak už následovala poslední leč v místní hospůdce, kde nechyběl kančí guláš, pivo, čaj nebo káva. Přišel čas na popovídání o tom, co bylo a co všechno je třeba udělat, aby se situace v příštím roce v honitbě zlepšila. Bylo to povídání bezprostřední a nepřipravené a právě o to cennější, protože v jeho průběhu se objevil nejeden užitečný nápad. Cestou zpátky domů cítil v těle "opravdu zdravou únavu", která určitě vydala za celotýdenní porci doporučených ranních rozcviček. Navíc si vezl domů pořádného ušáka a pestře vybarveného bažantího kohouta. Když mu je manželka doma připravila, doplnil tak ztracené kalorie při posledním honu v roce.