Měsíc březen je ve znamení jeleního paroží (Přerovský deník)

Pro mnohé lidi, hlavně pro ty z města, je to novinka. Myslí si, že parohy rostou jelenovi po celý život. Jsou na omylu. Parohy rostou jelenovi pouze pět měsíců v roce.
V následujících sedmi měsících nosí svou ozdobu na hlavě, a pokud jej někdo neuloví, tak nám na jaře ty parohy shodí na zem. Tak se to opakuje rok co rok, s tím, že do desátého a až dvanáctého roku věku mu paroží narůstá a mohutní, a poté v následujících letech rapidně ubývá jak na síle, tak na délce.
Když má to štěstí a dožije se 18 let, tak má na hlavě dva krátké pahýly. Chtěl bych se s vámi podělit o zážitek ze svých mysliveckých vzpomínek, který se odehrál v roce 1987. Byl začátek března, na zemi byla ještě tající sněhová pokrývka a já seděl na kazatelně ve stěně lesa a čekal na lišku, která tu podle stop brousila a já ji chtěl dostat.
Přede mnou bylo pole s ozimou rží, na které se stahovala srnčí a jelení zvěř. Slunce již dávno zapadlo a já pozoroval několik kusů srnčího, které hrabalo ve sněhu, aby se dostalo k mladým výhonkům obilí. Po lišce ani vidu, ani slechu. Srnčí najednou ustalo v hrabání a jistilo směrem k lesu. Posléze se dalo do běhu směrem dál do pole. Z lesa se vynořila tlupa jelení zvěře, samí jeleni. Dali se do hrabání, aby se dostali k potravě. Všiml jsem si, že jeden jelen nehrabe, stojí nehybně a kývá hlavou nahoru - dolů, nahoru - dolů. Prásk, rána jak když se zlomí větev. Ke svému úžasu jsem viděl, jak mu jeden paroh upadl do sněhu... Jelen kýval hlavou dále a já doufal, že mu upadne druhý paroh. Žel se tak nestalo a jelen po chvíli odtáhl s tlupou do lesa. Slezl jsem z kazatelny, došel pro paroh a ubíral se k domovu.
Brzy ráno, ještě za tmy, jsem vyrazil na místo, kde jelen shodil paroh, abych tam byl na rozednění. Vydal jsem se po stopách jelení tlupy. Vedla lesem a ve sněhu byla dobře patrna. Pomyslel jsem si, že oni jdou na krmeliště na Klimkovou louku. A taky že jo. Jak jsem vyšel z lesa, tak jsem jej již z dálky viděl. Paroh ležel na hromadě pozadku a jeho bílé špice na výsadách zářily ve vycházejícím slunci. Byl to ten druhý, do páru.
Radost jsem měl ohromnou. Byly to parohy nerovného čtrnácteráka a s bodovou hodnotou 196 b, CIC, což je stříbrná medaile. Nasadil jsem je na umělou lebku a visí na chodbě našeho domu.
Karel Šustek