Mýty a fakta v managementu černé zvěře (I.) – pohlavní dospělost, reprodukce a přeceňovaná role sociální struktury

Divočákům přeje nejen bohatá potravní nabídka, ale současně i naše myslivecká filozofie, zaměřená výhradně na lov selat a lončáků bez lovu dospělých jedinců. Za současné praxe je tak téměř nemožné početnost černé zvěře radikálněji snížit. Proč se tomu neděje? Protože myslivecké hospodaření opíráme o mýty související s reprodukčními procesy černé zvěře, ač byly opakovaně vědecky vyvráceny. Chybné a nekriticky přijímané představy o tom, jak to v tlupách divočáků období v chrutí chodí, a různé zavádějící informace, se začaly znovu častěji objevovat nejen mezi mysliveckou veřejností v souvislosti s problematikou afrického moru prasat. Pojďme se na ty hlavní podívat blíže.

Populační nárůst prasete divokého

Pro uvedení do problematiky narůstajícího problému početnosti prasete divokého je vhodné nejprve zjistit, jak si Česká republika stojí v mysliveckém hospodaření s divočáky ve srovnání s okolními státy. Vývoj populace černé zvěře nejlépe ilustruje křivka úlovků prasete divokého, přepočtených na 1000 hektarů honební plochy. Z připojeného grafu 1 je na první pohled jasný dlouhotrvající nárůst úlovků prasete divokého ve všech vybraných státech, které s námi sousedí. Dostupná data a dlouholetý trend nám dále ukazují, že v letech 1978 až 1983 se lovilo více černé zvěře v Maďarsku než u nás a v letech 2000 až 2003 v Německu. Oba tyto „konkurenční“ státy se nám však podařilo hravě překonat a úlovky stále utěšeně rostou. V současné době se u nás ročně loví v průměru již 35 kusů na 1000 ha honební plochy, zatímco v Německu, které obsadilo druhé místo, je to o téměř deset kusů méně.

Z grafu 1 jsou zároveň zřejmé synchronní výkyvy v úlovcích černé zvěře, které jsou způsobeny semennými roky dubu a buku. V nich se divočáci obtížněji loví na vnadištích, selata mnohem rychleji pohlavně dospívají a dostatek potravy zvyšuje početnost metaných selat. Popsané přírodní podmínky jsou nicméně velmi obdobné ve všech vybraných státech. Co je tedy příčinou tak vysoké početnosti prasete divokého na našem území?

Graf 1: Úlovek prasete divokého ve vybraných státech střední Evropy na 1000 ha honební plochy

Přístup k lovu černé zvěře

Myslivecké hospodaření se zvěří by mělo vždy vycházet z důkladných znalostí biologie, ekologie a etologie daného druhu. U některých druhů spárkaté zvěře, jako je daněk evropský nebo sika japonský, jsou vědecké poznatky omezené. V případě prasete divokého je však situace naprosto odlišná – jde o nejprozkoumanější druh spárkaté zvěře obývající evropský kontinent. Dalo by se říci, že o něm víme již téměř vše. Výzkumné práce se v posledních letech nezabývaly pouze prostorovou aktivitou,  ale vědecké úsilí bylo soustředěno také do oblasti reprodukce černé zvěře. Úroveň vědeckého poznání je tedy více než dostatečná. Mezi naší mysliveckou veřejností však stále kolují dokola opakované mýty, které se zakládají na dříve publikovaných poznatcích zejména českých autorů.

Před několika desetiletími vydávané práce však často nevycházely z exaktně potvrzených a vědecky ověřených faktů, ale z mnohdy subjektivních pocitů autorů a z lokálních pozorování, které byly paušalizovány Zároveň je třeba si uvědomit, že prezentované závěry pocházejí z nesrovnatelných podmínek, které tu dříve panovaly. Tehdy se prase divoké vyskytovalo na našem území v nesrovnatelně menší početnosti a lovil se pouze zlomek současného úlovku. Zároveň nedocházelo k tak masivnímu přikrmování až krmení černé zvěře a klimatické podmínky neumožňovaly tak časté opakování semenných roků dubu a buku jako nyní. O jakých mýtech ale hovoříme? Zde jsou alespoň některé z nich, s nimiž se můžeme setkat nejen mezi mysliveckou veřejností, ale také mezi některými mysliveckými odborníky:

– reprodukční schopnosti dosahuje černá zvěř ve druhém roce života;
– na současném stavu populace černé zvěře se podepisuje nerespektování role starších mohutných kňourů a bachyní při chrutí;
– starší kňouři se v období chrutí pohybují s tlupami bachyní a odhánějí lončáky, takže nedochází k jejich páření jak s dospělými bachyněmi, tak s mladými bachyňkami;
– tělesně menší lončačky zpravidla neunesou velké kňoury, což významnou měrou snižuje přírůst.

U nás rozšířený myslivecký přístup je založen především na lovu selat a lončáků, v ideálním případě kňourků (možnosti identifikace dnes zásadně zvyšuje moderní technika – noktovizní a termovizní zaměřovače). Ulovení dospělé bachyně se považuje za nemalý přestupek a pochybení ve správném hospodaření s černou zvěří. Mezi myslivci stále přetrvává názor, který poukazuje na rozbití sociální struktury tlup divočáků, což má mít za následek zvýšenou reprodukci. Jak se k těmto donekonečna opakovaným tvrzením staví výsledky výzkumu?

Pohlavní dospělost určuje prahová hmotnost!

Jak již bylo uvedeno, reprodukcí černé zvěře se v minulosti zabývaly desítky studií převážně z Německa, Francie nebo Polska, ale také z dalších evropských států. Hlavní výsledek těchto vědeckých prací spočívá v popsání tzv. prahové hmotnosti, která udává, kdy selata dosahují pohlavní dospělosti (vstupují do puberty). Pohlavní dospělost tak není primárně vázána na stáří jedince, jako v případě ostatních druhů naší spárkaté zvěře, ale na fyzickou vyspělost. Ta hraje hlavní roli, jak dokládají vědecké práce již z minulého století (např. Pépin a kol., 1987; Mauget a Pépin, 1991), tudíž by mezi myslivci mělo jít o známé informace.

Jedna z posledních studií, popisující pohlavní dospělost ve vztahu ke stáří a k hmotnosti selat, byla nedávno publikována z oblastí středního a severního Německa (Maistrelli a kol., 2021). Z grafů 2a, b je zřejmé, že přibližně polovina selat-bachyněk dosahuje pohlavní dospělosti po dosažení zhruba 30 kg živé hmotnosti, čemuž v daných lokalitách odpovídalo stáří necelých 10 měsíců. Zároveň je patrné, že některé bachyňky mohou dosahovat dospělosti již při hmotnosti 16 kg (nicméně jde spíše o výjimky). Při dosažení hmotnosti 40 kg je pohlavně dospělých již přes 90 % bachyněk.

Dozrání do pohlavní dospělosti se však může lišit. Např. další německá studie uvádí dokonce 80% šanci na dosažení pohlavní dospělosti selat při živé hmotnosti 20 kg (Gethöffe a kol., 2007).

A jak je to s kňourky? Ti dosahují pohlavní dospělosti ještě o něco dříve než bachyňky. Tuto situaci je ostatně možné demonstrovat např. i na chovech domácích prasat. Kňourci mohou za podmínek omezeného pohybu a dostatku potravy být pohlavně dospělí již ve třech měsících!

Graf 2a, b: Závislost dosažení pohlavní dospělosti bachyněk na věku a tělesné hmotnosti

Prahová hmotnost a reprodukce v praxi

Jak bylo vysvětleno v předchozím textu, doba chrutí selat je určena dosažením prahové hmotnosti. V podmínkách střední Evropy to znamená, že do chrutí během standardního období listopadu až prosince se zapojuje a stává se plnými 60 až 70 % selat-bachyněk (Gethöffe a kol., 2007). Jde především o tělesně vyspělé bachyňky, které byly metány dospělými bachyněmi na konci zimy. Zbylá část selat-bachyněk v populaci, zejména ty, které žijí v méně úživných, např. podhorských regionech, jsou oplodněny během jarních až letních měsíců, čemuž odpovídají podzimní vrhy selat. Tento jev v populaci ovšem není tak častý, jak by se mohlo zdát, jelikož pozdní selata metaná bachyňkami v horší fyzické kondici mají relativně vysokou mortalitu (hynou přirozeně, ale také jsou velice často lovena).

V minulosti, tedy v dobách s nízkou úživností prostředí, selata skutečně pohlavně dospívala až ve druhém roce života, jak je popisováno ve starší literatuře. Z toho mohou pramenit dodnes stále se opakující mylné představy o reprodukci černé zvěře, které však v současnosti již rozhodně neplatí. Dosažení pohlavní dospělosti ve vztahu k fyzické hmotnosti selat bylo již popsáno dostatečně. Z výsledků je jednoznačně patrná vysoká proměnlivost, která souvisí především s úživností prostředí, ať již přirozenou či uměle zvyšovanou vnaděním a přikrmováním (až krmením) černé zvěře, což může zásadně uspíšit reprodukci v populaci divočáků.

Foto Jaroslav Vogeltanz

Přeceňovaná role sociální struktury

Rozdílností mezi úživností lokalit, a tedy jiným stářím selat/lončáků zapojujících se do reprodukce, mohou být vysvětleny i domněnky o roli struktury tlupy: v méně úživných oblastech se nemusejí bachyňky ve stáří selete vodící selátka vyskytovat jednoduše proto, že selata dosáhnou prahové hmotnosti pro zapojení do reprodukce výrazně později, až ve druhém roce života. Přeceňovanou roli sociální struktury je však možné objasnit i jinak, a to naprosto jednoduše na základě exaktně podložených faktů.

Jak již bylo uvedeno na začátku článku, pokud chceme s kterýmkoliv druhem zvěře efektivně hospodařit, je bezpodmínečně nutné znát detailně jeho ekologii, etologii a biologii. Co je tedy z hlediska reprodukce důležité u divočáků?

Bachyně jsou polyestrální. Pokud tedy nejsou v průběhu chrutí oplodněny, estrální cyklus, trvající 21 dní, se opakuje, a to až do doby, než dojde k jejich oplodnění. Pokud by tedy přítomnost dospělých kňourů v tlupě měla zabránit oplodnění mladých bachyněk, museli by kňouři být s tlupou po celý rok a 24 hodin denně. To lze ovšem snadno vyvrátit zdokumentovaným samotářským chováním dospělých kňourů.

Je nepochybné, že role dospělých kňourů byla v minulosti přeceňována. Starší literatura ji zdůrazňuje a uvádí, že se k tlupám připojují v období chrutí, kdy odhánějí další kňoury. Sociální struktura černé zvěře je však proměnlivá. Prase divoké není teritoriální a tlupa je složena až z několika desítek jedinců. Ti bývají příbuzní, ovšem pokud je struktura rozbita např. lovem, mohou tlupy běžně tvořit i nepříbuzní jedinci. Kňouři se v hlavním období chrutí skutečně k tlupám připojují, ale pohybují se mezi více tlupami bachyní. To potvrzuje tzv. multipaternita, která byla u divočáků prokázána. Multipaternita, kterou můžeme volně přeložit jako „víceotcovství“, znamená, že v jednom metání od jedné bachyně mohou být selata rozdílných otců. Z toho vyplývá, že bachyně jsou v krátkém časovém úseku chrutí schopny pářit se s více kňoury, kteří se mezi tlupami pohybují (Keuling a kol., 2017). Efekt multipaternity pak může mít přímý přínos pro populaci, který spočívá ve zvyšování genetické diverzity potomstva a zmírňování efektu příbuzenského křížení, a to zejména u mladých bachyněk, které mohou být oplodněny svými sourozenci. Z uvedených vědecky podložených faktů, popisujících procesy reprodukce černé zvěře, je zřejmé, že i v tomto případě hraje prim evoluční snaha o zachování druhu. Umožnit divočákům úspěšné množení významně napomáhá vhodné, velmi úživné prostředí, které jim poskytuje neustále prostřený stůl. Ten nejen v době nouze ochotně doplňujeme i my, myslivci. Hospodaření s černou zvěří se ovšem za poslední desetiletí výrazně posunulo. Z období „chovu“, kdy bylo cílem hospodaření především ochránit nositelky přírůstu – tedy dospělé bachyně, jsme se z velké části svým dosavadním přičiněním a zásadami managementu dostali do naprosto protichůdného stavu. Ten lze bez nadsázky v mnoha oblastech našeho území označit podle novodobých definicí za přemnožení černé zvěře, na což by mělo logicky navazovat období „redukce“ populace. V podstatě jediným nástrojem, jak černou zvěř efektivně redukovat, je přitom lov dospělých bachyní. Pokud si namlouváme něco jiného a bachyně nelovíme, přiznejme si, že dosáhnout redukce prostě nechceme. Tak jednoduché to je! Nezaštiťujme se při tom ale vědecky opakovaně vyvrácenými mýty o efektu sociální a věkové struktury černé zvěře na snižování populace, neboť tím pouze poukazujeme na svoji neznalost. V období probíhajícího afrického moru prasat to platí dvojnásob. Zachování sociální struktury hraje roli v behaviorální ekologii (tzn. trvalost rodinných tlup, předávání zkušeností, antipredačního chování atd.), ale bez redukce pohlavně aktivních samic (všech kategorií) se v současné době neobejdeme.

Příspěvek vznikl za podpory projektu TACR TQ03000038.
Seznam citované literatury je k dispozici u autorů článku.

Autoři:
Ing. Jan Cukor Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a Česká zemědělská univerzita v Praze
Ing. Miloš Ježek, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze