V zámku a podzámčí Schwarzenbergů (Mladá fronta Dnes)

Turrach, Rakousko (Od našeho zvláštního zpravodaje)
V Čechách se mu říká pane ministře, tady ho oslovují různě - jasnosti (jak velí dávné obyčeje), pane kníže, většinou však jen prostě pane Schwarzenbergu.
 Místní nad tím nijak zvlášť nepřemýšlejí, Schwarzenbergové sem do rakouských kopců patří po stovky let, i se svým zámkem v Murau a tisíci hektarů lesa.
 "Především staří lidé ho tady mají hodně rádi, většinou ho všichni osobně znají. Mladším imponuje ten pohádkový svět celebrit, králů, princů, knížat," říká Karin Leebová, majitelka proslulého hotelu Hochschober v horském průsmyku na hranici Korutan a Štýrska. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg vlastní jezero, u něhož její hotel leží. A z kopců nad ním zahlédne i všechny ty rozlehlé lesy, které po staletí tvoří jedno z center majetků jeho rodu v Rakousku. "Obchodník to je dobrý. A tvrdý, platíme za každý centimetr půdy i jezera, který si pronajímáme," říká paní Leebová. "No ale není divu. Víte, kolik správa těch majetků musí spolykat peněz?" dodává.

Lesy, hory a kamzíci

 O pár kilometrů níž, v malebné vesnici Turrach, ukazuje lesník Thomas všechny ty porosty na velké mapě plné různých barevných ploch. "Spravujeme v okolí osm a půl tisíce hektarů lesa," říká v přízemí starobylé budovy lesní správy, nad níž se zvedají hradby stromů. Vše působí staře, klidně, stroze, důstojně. Paroží na chodbách nenechá nikoho na pochybách: jsme v budově milovníků lovu. "Když má princ Jan čas, rád vyráží do hor," říká Thomas. Jan je čtyřicetiletý syn Karla Schwarzenberga. Jako erbprinc - dědičný princ - postupně přebírá správu majetků v Rakousku i Čechách. Na stěně staré hájovny visí fotografie, na níž se jeho silueta s puškou sklání nad prvním srncem, kterého kdysi zastřelil. O kus dál ze stěny shlíží kreslený portrét jeho otce v mládí. Za oknem se pomalu probouzí Gasthof zum Bergman, obyčejná, leč knížecí hospoda, taktéž v majetku starého rodu. A po úzké silničce rachotí mohutný kamion, kdesi v horách naloží náklad schwarzenberského dřeva.
 Karel Schwarzenberg po nástupu do své funkce ministra žertem prohlásil, že "je asi blázen", když do toho jde, neboť mohl "klidně dneska sedět na zámku v Murau a chodit na kamzíky".
 Onu větu ovšem pochopíte až ve chvíli, kdy sjedete jeho lesy do údolí a zámek v Murau uvidíte na vlastní oči - je totiž opravdu bezmála pohádkový. Nad ním se táhnou mohutné kopce, dole burácí řeka a v podhradí běží poklidný život malého a úhledného městečka. Právě sem, do Štýrska, utekla jeho rodina poté, co jí komunisté v Československu vše sebrali. "Mám to tam hodně rád, žil jsem tam dlouhá léta, docela vám závidím, že tam jedete," řekl mi před několika dny. "Nu a co se kamzíků týče, na ty jsem opravdu chodil s nadšením," smál se.
 Zevnitř není zámek nijak okázalý, rychle vám dojde, že jste především v centru menší lesní či lesnické říše. Jedna z chodeb například obsahuje pozoruhodnou kolekci desítek zbraní zabavených v uplynulých staletích pytlákům v schwarzenberských revírech. Ze stěn shlížejí portréty členů rozvětvené rodiny, v nichž bez problémů zahlédnete podobu s českým ministrem. Pochopíte též, proč jeho syn Jan před časem v rozhovoru na otázku "v čem jste vyloženě dobrý" odvětil, že je "docela slušný lovec". Všude visí desítky trofejí, a pokud je budete zkoumat podrobněji, zjistíte z nápisu pod nimi například to, že 8. února 2004 v Bělorusku ulovil zubra. Jeho vycpaná hlava nyní visí nad vchodem do jednoho ze sálů.
 Schwarzenbergové zde sídlí od roku 1623, starali se o lesy, podnikali, válčili, odcházeli do politiky. "V Rakousku to je hodně známá a vlivná rodina," říká Heike Kellnerová, která spravuje schwarzenberský archiv. "Je toho tady opravdu hodně, mám na starosti zhruba kilometr archivů," směje se. Když mluví se svými šéfy, užívá tradiční oslovení jasnosti. "Je to prostě tradice," vysvětluje. "Na tituly si tu jinak nikdo zvlášť nepotrpí."

"Schwarzenberg, těší mě"

 Spíše mají místní zámečtí páni rádi soukromí a klid. Přesto se jejich sídlo v letní sezoně dva- až třikrát týdně otvírá veřejnosti. A pány s trochou štěstí také uvidíte a jsou rozhodně nepřehlédnutelní. Najednou se proti vám v přítmí chodby objeví silueta v loveckém saku, nejde ani pomalu, ani rychle, zato však rázně. Vedle ní tiše běží dva lovečtí psi. "Jan Schwarzenberg, těší mě," podává mi ruku dědičný princ Jan a činí tak se vskutku aristokratickým úsměvem. Psi se mu mezitím proplétají mezi nohama. Pak během pár vteřin zmizí za jedněmi z mohutných dřevěných dveří.
 Dole pod kopcem se Adolf Lercher, majitel hotelu Lercher na Schwarzenbergstrasse těší, že se "soused" Karel zase brzy staví na pivo. "Sedává u stolu pro štamgasty, poručí si pivo nebo nějaké obyčejné jídlo a vždy se brání, když se mu snažíme dávat něco extra," říká hoteliér. Jeho předci vlastní ten hotel již skoro sto let, a pan Lercher tedy zná knížecí rodinu velmi dobře, při vyprávění občas použije i české slovo "knížepán". "Měl jsem radost, že se stal tím ministrem. Ale jinak to je tady lidem dost jedno, často to ani nevědí," říká. V Rakousku, tvrdí, jeho soused do politiky nikdy jít nechtěl. "To by přece nešlo. Má švýcarské občanství, ale především se cítí být Čechem."

OBRÁZEK

Zámek Murau

Foto popis: KNÍŽECÍ SÍDLO. Na zámku v městečku Murau sídlí Schwarzenbergové od počátku 17. století.
Foto Autor - Foto - ZUZANA TARABUSOVÁ

Foto popis: Karel Schwarzenberg, ministr a zámecký pán
Foto Autor - Foto - MAFA