Moje opeřené děti (Vlasta)

NÁSLEDKEM ROSTOUCÍHO DOPRAVNÍHO RUCHU,   NECHRÁNĚNÝCH DRÁTŮ VYSOKÉHO NAPĚTÍ A LIDSKÉ KRUTOSTI UBÝVAJÍ Z PŘÍRODY DRAVÍ PTÁCI. ZATO PŘIBÝVAJÍ TI HANDICAPOVANÍ. JAKÝ JE JEJICH OSUD?

V zoologických zahradách o ně není zájem. A nejen pro nedostatek prostoru či financí. Důvod? Jsou zkrátka postižení, a tudíž nepříliš pohlední. Pokud tedy raněný pták nemá štěstí, že ho někdo nalezne a vyhledá pomoc sokolníka, čeká ho nehezká smrt. Naštěstí u nás vznikají pro takové případy specializované záchytné stanice, které se alespoň v rámci možností snaží dravcům pomoci. Obětavou duší je i veteri  nární technička Věra Gilová, která je zároveň specialistkou na chov dravých ptáků. Žije v Dubé u České Lípy, kde před sedmi lety koupila malý roubený domek s přilehlými pozemky. "Až teprve v dospělosti jsem mohla uskutečnit své dětské sny, zbavila jsem se břemene pražského bytu, který jsem stejně přetvořila na jednu velkou voliéru, " přiblížila své rozhodnu  tí vybudovat soukromou záchranou stanici pro ptactvo.   Ptačí dům v Dubé, jak zařízení pojmenovala, byl zasazen do bažin a polorozbořených skleníků bývalého zahradnictví. Postupně se jí zde podařilo vybudovat kultivovanou zahradu s okrasnými dřevinami. Jsou v ní rozesety domečky dravců připomínající psí boudy. Na nich opeřenci přes den vysedávají a je tu i několik voliér. Dvoupatrovou  roubenku s dřevěnou pavlačí od zahrady odděluje pískovcová strouha pro koupání ptactva.   Mimo domov vyráží svým prastarým, ale prostorným automobilem plným denních dravců a sov. Objíždí s nimi hlavně školy, kde pořádá přednášky pro děti. Osvětu šíří také na různých kulturních akcích. Vypráví třeba o tom, že dravci nejsou žádní škůdci a ve volné přírodě loví téměř výhradně nemocná nebo   těžce poraněná zvířata. A také jak velice dravcům vadí bezohledné chování lidí a volně běhajících psů v lesích v době hnízdění a vyvádění mladých.

 DRAVÝ SPOLEČNÍK

 Nikdy jsem neměl ani papouška a kromě vrabců, sýkorek a kosů jsem někdy zahlédl tak nanejvýš straku či strakapouda. Když jsem nyní v kuchyni popíjel čaj a z poličky si mě nedůvěřivě měřila sova pálená, byl jsem u vytržení. Stejně jako když jsem byl ve voliérách s párečky výrů a sovic sněžných. Zaujalo mě, jak jsou vnímaví a jak reagují na svou pečovatelku. Sovy si mě prohlížely a já měl pocit, že mi vidí až do žaludku. Plně jsem chápal, že mohou být skvělými společníky stejně jako třeba kočky a psi. Na rozdíl od nich mají neobyčejně vyvinutý zrak a jsou velmi citlivé na pohyb. Přestože obyvatelé záchranné stanice jsou na svou majitelku zvyklí, pořád zůstávají dravci. Proto se paní domu ke svým svěřencům chová obezřetně. Při krmení ji zrovna klovnul orel skalní. Jde z něj opravdu strach. Oproti poštolce či káněti je to obr, jehož drápy a mohutný zobák budí respekt. Se čtyřměsíčním kánětem Muratem jsme byli na vycházce v lese. Murat nám předváděl střemhlavý let z koruny smrku a pak nade mnou přelétl tak nízko, že mi skoro spadla čepice.

 S VÝREM VE VLAKU

 Sovy tak akční nejsou, ale nechal jsem si vyprávět historku, která se odehrála před několika lety, když paní Věra jela vlakem do Prahy. Cestovala tehdy s poraněným výrem ve velkém kupé, když tu se objevil průvodčí: a že tedy přepravka nepřepravka - budou si muset oba vystoupit. Jenže to ona samozřejmě rázně odmítla. Přišel vlakvedoucí, který chtěl vidět výrovu jízdenku. Poté, co mu opatrovatelka sdělila, že ji nemá, protože mu nebylo   ještě šest let, smál se prý vlakvedoucí až do Prahy. Výr, o němž je řeč, slyší na jméno Amidor nebo také Bubulín (jak prý ptáka paní Gilová oslovuje "když je hodný") . Přivezla si ho před šesti lety ze zoologické zahrady Hluboká, kam se dostal jako mládě s mnohačetnými zraněními způsobenými pádem z hnízda a pokousáním od loveckého psa. "V zoo se mu nemohli individuálně věnovat, a tak ke mně přišel už ve stavu, kdy bylo doporučeno jeho utracení. Dala jsem mu šanci a vše krásně dopadlo, jediný následek je ten, že nemůže létat," představuje dnes spokojeného krasavce.

VOLÁNÍ O POMOC  

Péče o miláčky paní Gilové je velice náročná a nákladná. Kromě elektřiny a plynu je třeba zaplatit krmení. Především maso, veterinární péči, léky a vitaminy. Její pracovní den začíná po třetí hodině ranní, po úklidu a krmení ptáky někdy nastěhuje do auta a vyráží na přednášky. Po návratu je trénuje na zahradě, kde létají dvě až tři hodiny, následuje krmení. Okolo osmé večer jsou dravci už ve voliérách a posedech a paní Věra si jde vzít něco k jídlu a vykonávat administrativní činnost. Na finanční podporu od státu a sponzorů zatím stále čeká. Zaměstnance si dovolit nemůže, a tak má skutečně co dělat. Nejtěžší je ale získat finance na rekonstrukci domku a stavbu voliér, kde by se mohli návštěvníci procházet v drátěném tunelu a pohybovat se tak v bezprostřední blízkosti dravců. Vzdát se ale rozhodně nehodlá. "Jsou to mé opeřené děti," odpověděla paní Věra na otázku, jaký je její vztah ke všem chovaným ptákům. A zavzpomínala i na svého prvního "dravce" . "Od dětství miluji ptáky. Místo psa jsem si ochočila holuba, který mi chodil naproti do školy a nosila jsem ho na hodiny biologie - v mých představách to však byl orel - král vzduchu."

 OBYVATELÉ   PTAČÍHO DOMU

 Orel skalní budí respekt svým vzhledem i chováním
 Párek sovic sněžných v zimním maskování
 Výr velký jde chránit svou družku
 Káně Murat je mistr   letecké akrobacie
 Tak se čepýří poštolka

VOJTĚCH VOTÝPKA/Foto autor

Foto - Tohle si může k orlovi dovolit jen Věra Gilová