Havrani a vrány (Haló noviny)

Kdyby nebylo tak teplo, bylo by všude asi hodně havranů i vran, a s nimi možná i menších kavek, i když ty se z naší přírody trochu v posledních letech vytrácejí.

Na přednáškách se mi někdy stává, že někdy posluchači kroutí hlavou nad tím, když jim sdělím pro ně ohromující novinu, že právě tito ptáci patří k našim největším i nejúspěšnějším pěvcům. Copak se dá jejich hlas nazvat zpěvem? Vždyť je to jen takové krákání, soudí mnozí z nás. Což o to, krákání to je, ale v ptačí společnosti pěvců se vyskytují i jiné, méně libé hlasy, než je zpěv slavíka nebo jarní píseň kosa. Ale nejenže havrani, vrány a kavky patří mezi největší ptačí pěvce, ale mají také největší duševní schopnosti. Naučí se dokonce i opakovat některá lidská slova. Vždy mne fascinoval v liberecké zoo krkavec, který, když jsem čas od času zahradu navštívil, volal na mne, míjeje jeho klec, vaškúú, vaškúú. Nemyslím si však, že by si mě pamatoval, ale že to volal i na další kolemjdoucí. A naši předkové? Ti přece bez velkých výzkumů, ale s daleko přesnějším pozorováním těchto ptáků v přírodě, jim vždy věnovali zvýšenou pozornost. Vždyť v kolika lidových písních vystupuje vrána, a třeba v říkadle Oře, oře Jan posuzují vrány moudře Janovu technologii orby. O strakách se soudí, že jsou zlodějky a moudrý havran dovedl vždycky dobře poradit. A krkavci? Ti přece byli věrným doprovodem černokněžníků. O šibenicích ani nemluvě, ale tam je lákaly docela jiné věci. Raději o nich mluvit nebudeme. Vraťme se však k těm havranům a vránám. V zimním období jich bývaly v okolí velkých řek desetitisíce. Hlavně těch havranů. Co na tom, že jsou to ptáci, kteří se k nám stěhují ze severu a severovýchodu Evropy - z Polska, pobaltských republika, Běloruska a Ruska. A naši havrani? Ti zimují ve Francii a prý jich Belfortskou branou mezi Vogézami a Jurou táhnou ze střední a východní Evropy miliony. Kdesi jsem četl, že těch milionů je třicet. A místní lidé je loví. Na jídlo. Naši havrani se vracejí však už v únoru, někdy, když je tepleji, tak už koncem ledna. Vracejí se do svých kolonií, se kterými se můžeme setkat jak v Polabí, v Poohří, na Znojemsku či jinde na Moravě, kde dlouho, dlouho nehnízdili (podle mých znalostí došlo po více než sto letech k zahnízdění až v roce 1948 u Tovačova), a dokonce i v Praze, kde je dnes hned několik havraních kolonií. Neboť havran je pták pospolitý. Asi největší kolonii havranů jsem viděl v okolí zámku ve Veltrusech, kde hnízdilo kolem roku 1976 více než tisíc párů. Ale ještě jsem neřekl, že havran není sameček od vrány. Havran má paní havranovou a vrána má pana vránu. No, teď jsem to ale zašmodrchal. Honem, jak je od sebe poznat. Tak především havran je větší, má delší a štíhlejší zobák, a dále mají havrani tzv. kalhotky. To jsou pera kryjící z boku nohy. Lesk černého havraního peří je modrý, kdežto vrána černá se leskne zeleně a purpurově. A také jsme si řekli, že havran hnízdí v koloniích, kdežto vrány nikoliv. Navíc se vrána černá vyskytuje hlavně v západních Čechách, a tak se všude jinde setkáváme hlavně s havranem. A ještě něco. Vrána se správně jmenuje vrána obecná, ale má dvě rasy. Tu černou, která se s havranem nejvíce plete, a potom vránu šedou neboli šedivku, kterou kvůli šedivému zbarvení hřbetu a břicha od havrana rozeznáme snadno. Ve zbylé části Čech a na Moravě je to běžný pták, i když se s ním, kromě zimy, setkáváme v přírodě málo. Je to totiž pták neobyčejně ostražitý a plachý, i když hnízdí i ve velkých městech. Jejich hnízda ujdou snadno naší pozornosti, protože vrány se poblíž svých hnízd chovají velice tiše, nenápadně a opatrně. K toku vran dochází za teplých únorových dnů, hnízda si pak stavějí v březnu na stromech, v dostatečné vzdálenosti od země a vždy jednotlivě. Hnízdo je spleteno z větviček silnějších i slabších, a na dně najdeme vrstvu hlíny, ale také provázky, papírky a jiné věci lidmi odhozené. Mladé vrány se líhnou během dubna a většinou do konce května hnízdo opustí, ale mladé vrány se ještě dlouho potom potulují s rodiči v nejbližším okolí svého rodiště. Havrani se naproti tomu se svými hnízdy nijak neskrývají. Už proto, že havran není tak plachý a usazuje se i v blízkosti člověka. Hluk města mu příliš nevadí. Život na hnízdištích začíná již v únoru. V té době můžeme vidět v koloniích tokající havrany, kteří při tom nadělají přes den spoustu křiku. Hnízda si staví vesměs z větviček a vystýlají je mechem, pýrem, slámou, peřím. Koncem března snáší samička 3 až 5 vajec a za necelé tři týdny se líhnou havraňata. Protože jsou havrani dobří letci, mohou mladým donášet potravu z velké dálky. Mladé krmí, stejně jako u vran, oba rodiče čtyři až pět týdnů a po půli května mladí z hnízda vyletují. V červnu havrani kolonie opouštějí a potulují se v širokém okolí svých hnízdišť až do podzimu. A tehdy nastupují svou cestu za lepším do Francie. A k nám, v předtuše kruté zimy, se začínají stěhovat havrani ze severovýchodu Evropy. I když mám v posledních letech pocit, že s tím stěhováním našich havranů do Francie to není zas tak samozřejmé. Ale je to jenom pocit. Vždyť havrani se po větší část roku živí rostlinnou potravou, a té je na našich polích a v okolí lidských sídlišť dost a dost. Zvláště v našem věku plýtvání. Jsou to hlavně kukuřičná a obilná zrna, zbytky brambor, různé hlízy, kořeny, žaludy atd. atd. Z živočišné potravy jsou to především brouci, různé larvy, housenky, jiný hmyz, žížaly, hlemýždi, slimáci, polní hraboši, vejce jiných ptáků, mršiny a dnes, hlavně ve městech, se havrani zaměřují na různé odpadky. Prý však nemilují hamburgery. Také vrány jsou všežravci. Asi bych se nyní opakoval, tak jen, že jejich jídelníček je rozšířen o různé peckoviny, třeba třešně, a bobule. K nám šedivka chodila dokonce na angrešt. Vrány často rozbíjejí a vypíjejí vejce malých i velkých ptáků, na druhou stranu jsou častými konzumenty mršin a napadají nemocná a slabá zvířata, např. malé zajíce, za což si kdysi vysloužila pověst nelítostného piráta a myslivci ji krutě pronásledovali. Inu, vzala si to, co si chtěl vzít na podzim člověk, aniž ten by si uvědomil, že slabý či nemocný zajíc podzimu stejně nedožije. Přesto se však říká, že vrána člověku s puškou se daleko vyhne, ale myslivci či hajnému, který flintu nemá, si klidně sedne třeba na nos. A pak, že nejsou chytré. Naším nejmenším ptákem z čeledi krkavcovitých, neboť havran i vrána do té čeledi také patří, je kavka obecná. Žije sice v celé Evropě, severní Asii, ba dokonce i v severozápadní Africe, ale u nás za posledních padesát let se její počet silně snížil, a tak byly kavky vzaty v ochranu. Dnes se již zase rozšiřují a setkáme se s nimi jak na Václavském náměstí v Praze, tak třeba na Václavském náměstí v Nové Vsi u Kolína, v pískovcových skalních městech Českého ráje či Broumovska, nebo na vápencových útesech Pálavy. Můžeme se k nim přiblížit na pár metrů a pozorovat jejich chytrá očka a kulatou hlavu, kterou stále, jakoby nevěřícně, vrtí. Na rozdíl od svých větších příbuzných snáší vejce až koncem dubna či začátkem května a ve druhé polovině května se líhnou mladé kavky. Rodiče je pravidelně krmí a v červnu je pak vyvádějí z hnízd. Ještě delší dobu se mladí drží s rodiči i s dalšími rodinami z kolonie pohromadě a přespávají tzv. doma, ve svých rodných hnízdech. Na podzim se pak spojují do hejn s havrany, s nimiž i společně nocují. Většina našich kavek jsou ptáci stálí nebo nanejvýše potulní. K hnízdění se vracejí na rodná místa nebo do jejich okolí. Jen vzácně zimují ve Francii. K našim krkavcovitým ptákům patří ještě krkavec velký, straka obecná a sojka obecná. I o nich by se dalo napsat mnoho zajímavého. Možná, že by se podařilo rozptýlit mnohé pověry o sojce - strážném ptáku, či strace - zlodějce, nebo dokonce o krkavci. Tak snad někdy příště. A smiřme se s tím, že dnes už zde máme vlastně zimní hosty ze severu Evropy, a že bychom se k nim měli jako k hostům chovat. Mnohdy v minulosti nás totiž zachránili nejen před přemnoženými hlodavci, ale před epidemiemi nebezpečných nemocí a dnes... Dnes nám pomáhají likvidovat naše lidské odpadky.

Foto - HAVRAN POLNÍ (CORVUS FRUGILEGUS)
Foto - VRÁNA OBECNÁ(CORVUS CORONE)

FOTO - INTERNET (2)

Stránku připravil Václav CIHLÁŘ