Několik výtek pro myslivce (Brněnský deník)

Po výkřiku: "Bacha, Karle, máš pod kolama kočku," jsem již byla nucená otevřít oči. S vědomím, že můj milovaný mazlíček Topol bude v následujících několika minutách zbaven života, přišlo dokonce úplné probuzení a následný sprint před dům, kde jsem měla v úmyslu zachránit nebohé zvíře s nasazením vlastní kůže. Na naší příjezdové cestě stálo šest aut, matka s živým kocourem v náručí a deset nimrodů. Nechápu, co kdo vidí na myslivectví. Ano, možná je hezké chodit po lese, vdechovat čerstvý vzduch do městem oslabených plic. Také je zajisté velice zdravé vstávat kvůli této přírodomilné kratochvíli již o páté šesté ráno, protože právě tím se prý zvyšuje naděje na setkání se zvěří. Dokonce jsem se zaťatými zuby ochotná přiznat, že muži v zeleném, s chocholkou za kloboukem, jsou nezbytní pro správný chod lesa. Ale méně je mi jasné, proč se z této "ekologické" činnosti stal sport se vším všudy. Zabíjení nebohých zvířat by se podle mého mělo odehrávat s jistou pietou. Představuji si to zhruba takto: Páni myslivci obléknou černé uniformy, honicím psům upnou kolem krku smuteční pásku, a až pak se vydají do mlází skolit přebytečnou a lítou laň, která již zákeřně poničila tři, nebo v nejhorším případě čtyři zahradní porosty domů u obory. Při a po střelbě na sebe v žádném případě nehalekají, nesklouzávají v gestech ani v konverzaci k vychloubačství. To znamená, že se nesbíhají kolem padlých a bodře se nepoplácávají po zádech, jací jsou kabrňáci. Nepychnou, nenafukují tváře. Zapláčí- li pak do smeknutých čapek, zakážíli si konzumaci padlých a vyhloubí- li usmrcené zvěři důstojný hrob, bude to jen a jen dobře. No, ona ani samotná střelba není zrovna humánní. Mnohem vhodnější by byla injekce směsi jedů, jak to praktikují zámořští obyvatelé Spojených států s masovými zločinci. Tím by se zabránilo i případné krádeži masa a jeho kulinářskému využití. Střelci by tak místo hlučných střelných zbraní mohli sáhnout k domorodým ". usačkám", které pracují diskrétně, bez jakéhokoliv rámusu, efektivně a bezbolestně. Bohužel, takových myslivců je jako šafránu. Nedokázala jsem zatím najít ani jedno jejich sdružení. Na internetu není ani zmínka a příslušná periodika jsem předem zatratila. Ale nevzdávám se. Jistě o nich již brzy uslyším. Do té doby se musím smířit s tím, že lovci hlaholí, pokřikují, troubí, radují se z úlovku, burcují psy, kteří, takto vyprovokováni, šíleně štěkají. Dále také parkují na cizích dvorech a skoro přejíždějí cizí kočky, a to všechno už v půl sedmé v sobotu ráno, kdy, podle mého názoru, každý normální člověk sladce spí. Pokud ho střelba nevzbudí.

KATEŘINA MUSILOVÁ

Vyšlo také v: Blanenský deník, Břeclavský deník, Hodonínský deník, Vyškovský deník, Znojemský deník