Lukáš Pich: Mám rád pocit před prvním záběrem (Lidé a země)

První kameru dostal ve třinácti letech. Dnes se živí dokumentováním divokých zvířat v Česku a svůj objektiv zaměřuje jak na mravence, tak na jeleny. Kromě tvorby dechberoucích záběrů se letos stal také porotcem prestižní fotografické soutěže Czech Nature Photo. Jakou roli v jeho hodnocení hraje etika? Proč nechce pracovat pro National Geographic? A existuje v Česku ještě divoká příroda?

Kde se vzal tvůj blízký vztah k přírodě?

Bydleli jsme s rodinou v domku pod lesem a přímo z koupelny jsme se dívali oknem na stráň, kam chodily srnky a létali ptáci. Když mi byly tři roky, rád jsem vodil dospělé na zahradu, aby se mnou pozorovali čmeláky. Dědeček byl myslivec, takže mě s sebou bral na posedy. U toho jsem se naučil poznávat větší zvířata a stopovat. Poháněl mě lovecký pud. Někam jdeš, schováš se v křoví a kousek od sebe pozoruješ srnky.

Pak jsi dostal svoji první kameru. Co tě motivovalo natáčet obyvatele lesa?

To ještě nebyla doba internetu a záběry se střádaly do šuplíku. Byla tam snaha něco ulovit, chytit a zdokumentovat. Kdo video potom vidí a kam se dostane, to bylo vedlejší. První je ten zážitek, kdy se dostaneš ke zvířeti blízko. Jen tak si ale sednout do křoví a čekat, až projde srnka, to člověka omrzí. Když máš v ruce kameru a můžeš videoúlovek přinést z terénu, tak tě to tam prostě víc táhne. Po návratu z lesa jsem video sestříhal a ukazoval rodině a kamarádům.

Celý rozhovor najdete v měsíčníku Lidé a země