Objev legendární trofeje z Vogtovy obory

Vogtův jelen č. 1

David Vaca

Přesně před pěti lety jsme si ve Světě myslivosti připomněli 75. výročí ulovení nejsilnějšího jelena z legendární Vogtovy obory na Děčínském Sněžníku (21. 8. 1935). Článek končil konstatováním, že trofej je neznámo kde, takže není možné si ji prohlédnout, eventuálně oficiálně ohodnotit. S velkou radostí mohu sdělit, že díky souhře šťastných okolností se ji podařilo najít!

Pro ty, kdo o oboře nikdy neslyšeli, jen velmi stručně: šlo o oborní chov jelení zvěře (140 ha) u obce Sněžník nedaleko Děčína. Jeho zakladatel, vášnivý myslivec Franz Vogt (1873–1946), jej v roce 1928 založil s cílem dokázat, že u jelení zvěře ve volných honitbách nejde z pohledu jejích tělesných parametrů o degeneraci, nýbrž o následek nedostatečné výživy způsobený potravními podmínkami v kulturním lese ve srovnání s podmínkami někdejších pralesů. Chtěl též prokázat – a prokázal – přímou souvislost mezi tělesnou kondicí zvěře a jejím dalším vývojem: u laní v kladení silných kolouchů a dlouhé laktaci, u jelenů v produkci mohutného paroží. Experiment byl založen na intenzivním krmení chované zvěře kvalitním krmivem a křížení nepříbuzných jedinců. Zatímco v roce 1928 byla průměrná „živá" hmotnost jelenů v oboře 110–120 kg, o necelých deset let později již dosahovala 300–330 kg. „Živá" hmotnost laní se zvýšila na 150–180 kg, silní kolouši měli kolem Vánoc 100 kg. Zatímco v roce 1928 měly shozy čtyřletých jelenů hmotnost 3–3,5 kg, v roce 1937 to bylo až 9 kg. Vogtův experiment přerušila druhá světová válka, po jejímž skončení obora zanikla.

Nejsilnější jelen obory

V oboře bylo chováno mnoho kapitálních jelenů, ale nejsilnější byl jen jeden. V chovné knize sněžnické obory ho Vogt shodou okolností vedl pod číslem 1. Jelen byl na Sněžník dovezen v roce 1928 ve stáří tří let společně s další zvěří z obory hraběte Merveldta v pruském Slezsku. Ve třech letech byl dvanácterákem, podle Vogta zajímavým, ale v daném věku nijak zvlášť nadějným. Vývoj jeho paroží dokumentuje připojená tabulka. Jelen se až do šesti let vyvíjel rovnoměrně a dobře. Ze šestého na sedmý rok (1931–1932) však paroží nevykázalo téměř žádný hmotnostní přírůst, což mohla způsobit bodná rána na pravé straně těla, kterou utržil od stejně starého agresivního soka, s nímž se střídal o roli hlavního jelena během říje v roce 1931. Po vyhojení zranění jeho vývoj probíhal již zdárně. Z osmého na devátý rok jelen nasadil mohutné paroží nerovného osmnácteráka (hmotnost shozů byla 10 kg, průměrná délka lodyh 110,5 cm) a z devátého na desátý rok byl v jeho paroží zaznamenán další velký pokrok. Změnilo se též chování jelena – odloučil se od ostatní zvěře a stal se samotářem. Dne 18. února 1935 shodil a v polovině července měl již nové paroží „hotové". O 14 dní později ho vytloukl. Sám Vogt ve své knize Neue Wege de Hege konstatoval, že jelen působil velice mohutným dojmem. Se svými spolupracovníky odhadoval hodnotu trofeje na 235–240 bodů podle Nadlera. Takového jelena v oboře ještě neměl. Bylo nutné rozhodnout, jestli je jelen na vrcholu, nebo zda s jeho ulovením ještě rok počkat. Nakonec padlo rozhodnutí nečekat a sám Vogt jelena 21. srpna ulovil.
Bodová hodnota trofeje předčila odhad. Trofej byla ohodnocena na 242,4 Nadlerova bodu, čímž překonala tehdejší světovou rekordní trofej knížete Montenuovo s 224,4 bodu. Paroží s lebkou a horní čelistí mělo sedm dní po preparaci hmotnost 14 kg, což 29. srpna potvrdil zápisem podmokelský notář Kubitschke. Ve zvěřině jelen nebyl – podle Vogtových měřítek – příliš mohutný. Nevyvržený měl hmotnost „pouze" 220 kg, po vyvržení 170 kg. Jeho potomci a mnozí další jeleni dosahovali již ve čtyřech letech „živé" hmotnosti kolem 270 kg. Hmotnostní hendikep uvádí Vogt jako hlavní důvod toho, proč byl jelen č. 1 hlavním jelenem naposledy v roce 1932 a poté ho mladší, silnější a bojovnější jeleni odbíjeli.
Vogt se svou nejsilnější trofejí rád prezentoval. V letech 1936 a 1937 ji vystavil na celostátních mysliveckých výstavách v Praze a v roce 1937 na Mezinárodní lovecké výstavě v Berlíně. V roce 1940 byl penzionován a krátce nato se odstěhoval z Děčína do Vídně. Se svým oborním personálem si nicméně dopisoval a chod obory, zásadně narušený válkou, řídil na dálku. Rok po skončení války – 20. června 1946 – ve Vídni zemřel a do hrobu si odnesl i to, kde zůstala kolekce jeho nejlepších trofejí včetně té nejsilnější. Pokud je mi známo, tak ani v domácích, ani v zahraničních mysliveckých pramenech se taková informace neobjevila.

...

Celý článek najdete ve Světě myslivosti 8/2015.