Celý život s jeleny a kamzíky

Před téměř dvaceti lety jsem na doporučení ředitele Okresní veterinární správy v Děčíně MVDr. Jiřího Kučery nesměle zaklepal na dveře kanceláře lesní správy v Rybništi. Zpracovával jsem tehdy svou disertační práci týkající se střečkovitosti a hledal lokality pro terénní výzkum. Otevřel mi menší podsaditý chlapík v lesnické uniformě někdejších státních lesů. Brýle s velkými plastovými obroučkami, rozcuchané vlnité vlasy, cigareta v ruce. Pátravě si mne prohlédl a přátelsky zahlaholil: „Co potřebuješ, mladej?“ První, co mne napadlo: „provozák“ každým coulem. Byl to Ota Buršík, zástupce vedoucího Lesní správy Rybniště a zanícený myslivec. Desetiletí se zabývá jelení a kamzičí zvěří v Lužických horách a patří mezi její největší znalce. Dne 13. října oslaví sedmdesáté narozeniny. „Ta cesta do provozu ale nebyla vůbec jednoduchá,“ upozornil mě při našem setkání letos na začátku září.

Jak to? Vždyť pocházíte z lesnické rodiny.

To máš pravdu, můj nejstarší syn Ota, který pracuje jako lesní v národním parku České Švýcarsko, je šestou lesnickou generací v našem rodu. Táta byl lesní inženýr, ale komunisté s ním po válce dost zametli. Před válkou působil jako krajský zmocněnec v Liberci, ale po válce byl překládán na různé lesní správy v severních Čechách. Díky tomu jsme se dostali do Rybniště, kde jsem poprvé viděl jeleny a kamzíky. Ostatně pro špatný třídní původ jsme s bratrem měli problém dostat se na střední školu. Já chtěl na lesárnu do Trutnova, ale nakonec jsem skončil na textilní průmyslovce v Liberci.

Ale k myslivosti a lesařině jste měl pořád blízko…

To ano. Táta šel koncem padesátých let dělat vedoucího polesí do Kateřinek v Jizerských horách. To byl ten pravý provoz! A já mu pořád koukal přes rameno. Uměl jsem udělat celou závěrku, chodil jsem s ním vyznačovat probírky, dělal jsem příjem těžby atd., takže jsem se v tom docela orientoval. Tehdy byl v Jizerkách naprostý klid, kromě několika nevysídlených Němců jsi v lese nikoho nepotkal. Celý Liberec jezdil na Ještěd, na druhou stranu se nikomu nechtělo. Ale pro mne tam byl ráj. Aniž bych měl řidičák a lovecký lístek, mohl jsem se prohánět po lesních cestách na motorce s tátovou malorážkou na zádech. Začal jsem se věnovat sbírání shozů, to byla a pořád ještě je moje velká vášeň. Všechny shozy jsem měřil a bodoval a jeleny si evidoval podle Nečasovy knihy Jelení zvěř. Měl jsem namnožené náčrty s hlavami jelenů, na které jsem dokresloval paroží. Prostě jsem tím žil. Tam jsem přičichl k myslivosti a ovlivnilo mě to na celý život. Díky tomu, že jsem byl každou chvíli v lese, jsem měl dobrý přehled o zvěři, a tak, i když jsem byl ještě kluk, využívali mne jako loveckého průvodce. Přespával jsem na Šámalovce a učil se od starých jelenářů.

Jak jste se tedy dostal do Lužických hor?

Po vojně jsem si dal umístěnku úmyslně do Varnsdorfu, protože jsem věděl, že bych se mohl dostat poblíž tátova bývalého polesí, do kraje, kde jsem prožil dětství a měl to tam rád. I když jsem nepracoval u lesů, byl jsem v kontaktu s místními lesníky. A oni o mně věděli, protože znali tátu. Jednou si mne zavolal ředitel Lesního závodu Rumburk Miroslav Zaoral: „Vím, že doprovázíš, mohl by ses nám hodit. Běž za vedoucím polesí do Rybniště a řekni mu, že tě posílám.“ Polesným byl tehdy mladý kluk. Díval se na mne nedůvěřivě a snažil se mne odbýt tím, že nemá čas, protože musí dělat závěrku. Nabídl jsem se, že mu s tím pomůžu. Vyvalil na mne oči, ale pak mě vyzkoušel, a osvědčil jsem se. Takže jsem mezi místní personál „zapadl“. Pracoval jsem jako úředník v textilce ve Varnsdorfu, ale jak jsem mohl, byl jsem v lese. A polesnému pořád nešlo do hlavy, proč nejsem u lesů.

To nešlo k lesům přejít? Vždyť po válce u nich pracovala část personálu bez odborného vzdělání.

V mém případě to bylo složitější. Táta, který měl můj velký respekt, nesnášel – jak sám říkal – nedouky, kteří šli k lesům pracovat bez patřičného vzdělání. A já mu nedokázal vzdorovat. Už jsem měl domluvené místo na lesní správě v České Lípě, ale když se to táta dozvěděl, okamžitě si mě našel a hřímal: „Jen to zkus!“ Navíc jsem si u soudruhů zkomplikoval život v osmašedesátém, kdy jsem otevřeně nesouhlasil se vstupem spřátelených vojsk, takže po roce 1970 jsem jako nestraník neprošel prověrkami. Snížili mi plat a dělali různé nepříjemnosti. Nakonec jsem se ale přece jen k lesům dostal. V pětasedmdesátém, když se sloučily lesní závody Česká Kamenice a Rumburk, mi kamarádi lesníci říkali, abych už konečně šel pracovat k nim. Že si dálkově udělám lesnickou fakultu a bude to. Nastoupil jsem tedy na funkci bezpečnostního a požárního technika na Lesní závod Rumburk. Když se to dozvěděl táta, okamžitě přijel a řval na mě: „Ale uděláš si školu!“ Bohužel ani podnik mi ale neumožnil studovat lesnickou fakultu, takže jsem nakonec dálkově absolvoval Střední lesnickou školu v Trutnově.

Jak to tady bylo v šedesátých letech se zvěří a myslivostí?

Já bych se s dovolením vrátil ještě o něco dál. Když táta po válce nastoupil v Rybništi, vydal zákaz střílet osmeráky, protože to tady tehdy byli nejsilnější jeleni. Tady to byl samý špičák a šesteráček, občas měl nějaký mladý jelen náznak koruny. Velká bída. Kamzíky jsme chodili pozorovat pod Malý Šébr, tehdy jich tam bylo docela dost, až šedesát kusů. Po velkém požáru v roce 1974 se ale vytratili. Kvalita jelení zvěře se začala zlepšovat za ředitele Zaorala v šedesátých letech. Když slavil padesátiny, zavolal mě a řekl: „Zaoral starší bude mít padesát, Buršík mladší mu najde jelena!“ Bylo to trochu paradoxní, protože chodil do lesa víc než já. Našel jsem mu šestnácteráka a říkal mu: „Řediteli, když si sednete, kam vám ukážu, večer ho máte.“ Za týden mi volal, abych se přijel podívat na dobrého jelena. Když jsem vešel do kanceláře, na stěně viselo mohutné paroží vidlicového desateráka. Jen jsem zakoktal: „Co to je?“ „To je hlavní jelen, Oto. Ten šestnácterák mu dělal bajhirše. Ale ten by měl ještě dva roky žít.“ Ředitel Zaoral byl pan myslivec. Ing. Jirotka, který přišel po něm, se myslivosti tolik nevěnoval, ale nijak jí neškodil.

A co kamzíci?

S těmi se tady poměrně dlouho nic nedělo. Kamzík spadal do roku 1976 pod ministerstvo kultury, byl celoročně hájen a povoloval se pouze sanitární či mimořádný odstřel pro potřeby výzkumu, což byly tak dva kusy do roka. Kamzíků samozřejmě přibývalo, odhaduji, že v nejlepších letech jich tu bylo kolem čtyř set. Tehdy byli na Jedlové, Tisovci, Javorníku, Studenci, ale třeba u České Kamenice, kde jsou dnes jejich stavy nejvyšší v celé oblasti, jich moc nebylo. Bylo jasné, že je potřeba začít s nimi hospodařit. Původně měl pouze lesní personál provádět průběrný odstřel nejslabších kusů, ale to se brzy obrátilo a všichni tehdejší papaláši chtěli lovit kamzíky. A ředitel závodu musel začít vydávat povolenky … Pozitivní bylo, že lovecké hosty tehdy doprovázel zkušený Josef Řezáč, což byl hajný, který sem přišel hned po válce, kamzičí zvěř perfektně znal a nedopustil, aby se střelilo něco, co se střelit nemělo. Další pro kamzíky důležitou osobou byl vedoucí polesí Josef Friml. Kromě jiného se věnovali přikrmování kamzíků. Ve stopách Josefa Řezáče šel později jeho syn Zdeněk, který má také velkou zásluhu na rozvoji péče o kamzíky a jejich přikrmování.

Péče o kamzíky v podobě přikrmování je poměrně unikátní záležitost, která se jinde – v místech výskytu kamzíků – nevidí…

Místní kamzíci jsou sami unikát! Viděl někdo někde chovat kamzíky více než sto let v takové nadmořské výšce, jako je tady? S tím se jinde nesetkáš! Když tu byl můj kamarád z Jeseníků Jura Mlčoušek, konstatoval: „Vidět kamzíka v pšenici byl pro mě šok!“ Všude se psalo, že se kamzíci nedají přikrmovat, a my jsme tady dokázali opak. S tátou jsme je chodili krmit už začátkem padesátých let. Pod Malým Šébrem stál tehdy krmelec s odchytovým zařízením. Údajně tam byli kamzíci odchytáváni a posíláni do zoologických zahrad a také do Nízkých Tater. To, že jsme kamzíky dostali ke krmelcům, umožnilo později jejich léčení.

Dnes bude hospodaření s kamzíky asi obtížnější než dříve, za režijních honiteb…

Je pravda, že dříve to bylo jednodušší, protože když se něco domluvilo, snáze se to prosadilo. A je jedno, jestli šlo o kamzičí nebo jelení zvěř. Ředitelé rumburského lesního závodu byli kamzíkům vždy nakloněni, takže se pro zvěř hodně udělalo. Díky MVDr. Jirkovi Kučerovi z Děčína, který byl vášnivý myslivec, byli navíc pod stálým veterinárním dohledem. Sledovali jsme jejich zdravotní stav, a když bylo potřeba, přistoupilo se k antiparazitární léčbě. Také jsme věděli, že by bylo dobré osvěžit místní krev, ale zrealizovat se to již nepodařilo. Ostatně sami ochranáři konstatovali, že je nežádoucí, aby docházelo k příbuzenské plemenitbě, takže by bylo dobré, aby minimální stav kamzíků nepoklesl pod dvě stě kusů.

Jaký je jejich stav v současnosti?

Bohužel to vypadá velice špatně. Na Studenci by jich měla být alespoň stovka, což tam v době, kdy jsem šel do penze, bylo. Dnes je jich kolem čtyřiceti. Když dáme v celé oblasti dohromady kolem 150 kusů, tak je to hodně. Nejvíce kamzíků je dnes v honitbě Divočák Česká Kamenice. Na Studenci mělo vliv na jejich úbytek obnovení rozhledny v roce 2009. Velký turistický ruch, volně pobíhající psi atd. způsobili rozptyl kamzíků do okolí. V současné době chybí chovu kamzičí zvěře v Lužických horách koncepce, kterou dříve mohly státní lesy garantovat.

A jak je to s hospodařením s jelení zvěří?

Co se týče koncepce, podobně. V osmdesátých letech ovlivňovaly myslivecké hospodaření podstatným způsobem státní lesy, protože v naší oblasti měly rozsáhlé režijní honitby a v těch, které pronajímaly mysliveckým sdružením, dokázaly prosadit svou vůli. Mohly si tedy pohlídat odstřel a jeho strukturu. Velké jeleny samozřejmě stříleli soudruzi, ale pod „dohledem“ zkušených loveckých průvodců z řad lesního personálu, takže omylů se tolik nenadělalo a trofejová kvalita se zlepšovala. Po roce 1989 přišly velké změny. Byla to divoká doba, nikdo nevěděl, co bude, a v letech 1990–1992 v podstatě došlo k vystřílení starších jelenů. Byl přijat nový zákon o myslivosti, velké honitby se rozdělily na menší. Generální ředitelství podniku – tehdy již Lesů České republiky – prosadilo, že na jednu lesní správu mohla být jedna režijní honitba, v oblastech s jelení zvěří omezená výměrou 2000 ha. Mně se podařilo docílit toho, že nám podnik kvůli kamzičí zvěři milostivě povolil výměru režijní honitby Studený vrch 2300 ha. Vedle toho ještě mohly mít své honitby oblastní inspektoráty. V našem případě patří čest a sláva oblastním inspektorům z Děčína Ing. Františku Chaloupkovi a Františku Hálkovi, kteří si vybrali sousední honitbu Tisovec, takže vznikl celek o výměře 4300 ha. Se sousedními vlastními honitbami LČR, kde jsme měli vliv, to dalo celkem 8000 ha a na takovém území již bylo možné hospodařit. Bohužel se nepovedlo obnovit oblasti chovu zvěře, což považuji za velkou prohru. Věci se však dařilo řešit neformálně. Ale zpět k jelení zvěři. V devadesátých letech byla v okrese Děčín dobrá konstelace, která umožnila udělat něco s jejím chovem. LČR měly v honitbách stále ještě silný hlas, státní správu myslivosti měl na okresním úřadu na starosti lesní inženýr a zkušený myslivec Ing. Luboš Tůma a myslivci v honitbách ještě byli relativně ukáznění. Domluvilo se, že se na pět let zastaví odstřel oboustranně korunových jelenů do stáří 12 let, a dodržovalo se to. Neříkám, že se sem tam někdo neustřelil. Výsledek se dostavil, začali se zase objevovat dobří jeleni a naštěstí se to jakž takž udrželo dodnes.

Bylo by dnes reálné přijmout podobné opatření a domluvit se na omezení lovu jelenů, aby se upravil poměr pohlaví a zlepšila věková struktura?

Obávám se, že dnes už by to nešlo. Nájemci honiteb by na to nepřistoupili a nedodržovali by to. Je to totiž otázka financí. Nájmy se natolik zvýšily, že pro část nájemců je zásadní příjem z poplatkových lovů. Jiní mají pocit, že když platí velké peníze, mají nárok lovit. Zakaž jim v takové situaci lov jelenů. Co asi udělají? V době, kdy jsme naše opatření zavedli, byly nájmy ještě přiměřené. Dnes je vše jinak.

Zmínil jste národní park České Švýcarsko. Mezi místními lesníky a myslivci nepanovalo příliš velké nadšení z jeho vyhlášení a patřil jste mezi ně i vy. Jak to dnes hodnotíte?

To je pro mě dost ožehavá otázka, protože jsem skutečně byl jedním z odpůrců vzniku parku. Já měl před očima zničenou Šumavu a bál jsem se, že by něco podobného mohlo nastat tady. Nicméně se ukázalo, že tyto obavy byly liché. Vše je totiž v lidech a jejich názorech. Dnes mohu říci, že péče jak lesnická, tak myslivecká – i když vím, že v parku neradi slyší, když se používá termín myslivecké hospodaření nebo myslivecká péče – jsou na jeho území na vysoké profesionální úrovni. Park se stal stabilizačním faktorem pro chov jelení zvěře v naší oblasti. Je jí tam akorát a přitom je snaha zlepšovat poměr pohlaví a věkovou strukturu.

Počátkem devadesátých let jste byl znám coby aktivní lobbista často se pohybující v Parlamentu v souvislosti s tvorbou lesnické a myslivecké legislativy. Jak na to vzpomínáte?

Domníval jsem se, že po roce 1989 nastane éra státních lesů první republiky. Bohužel jsem se strašně zklamal. Přišla transformace lesního hospodářství se všemi negativními důsledky pro lesnictví i myslivost, na které doplácíme dodnes. Po revoluci jsem byl členem Občanského fóra a ve Varnsdorfu pomáhal zakládat Občanskou demokratickou stranu. Uvědomoval jsem si, že pokud chci prosadit nějaké změny, musí to být prostřednictvím tvorby zákonů. Ale ne pouze chodit za poslanci a „tlačit“ na ně, ale aktivně jim připravovat podklady, materiály, proslovy atd. To se mi osvědčilo jako jediný způsob, jímž lze něčeho dosáhnout. Takto jsem postupoval v případě lesního zákona i zákona o myslivosti. Tehdy mě v Poslanecké sněmovně dobře znali, protože jako jediný jsem tam chodil v lesnické uniformě. Mezi lidmi v oblecích si uřvaného brýlatého lesníka pamatovali všichni. Když mě někdo viděl, bylo mu hned jasné, o čem bude řeč – buď o lese, nebo o zvířátkách. V podstatě celá devadesátá léta jsem se snažil prosazovat do zákonů zdravý rozum, naposledy do současného zákona o myslivosti. Někdy s většími, jindy s menšími úspěchy, někdy marně. Nicméně z politiky jsem nakonec oklikou přes Unii svobody utekl a skončil opět jako nestraník.

Myslivci si vás také pamatují jako člena organizačních výborů konferencí o zvěři, pořádaných od poloviny devadesátých let…

To je dlouhá historie. Ještě za minulého režimu požádala tehdejší Československá vědecko-technická společnost ředitele našeho lesního závodu, aby jim doporučil někoho, kdo trochu rozumí myslivosti. Vzpomněl si na mne, a tak jsem se stal členem myslivecké sekce ČVTS. Po vzniku LČR navrhl Ing. Vladimír Krchov z ředitelství podniku, abych dělal předsedu této sekce. Ve funkci jsem vydržel 12 let. Za finanční podpory Ministerstva zemědělství jsme začali – tehdy již pod hlavičkou České lesnické společnosti – pořádat odborné konference zaměřené na jednotlivé druhy zvěře, což mělo ohromný ohlas. Byly to dvou- až třídenní akce a řešily se na nich odborné problémy, ale hlavně se na nich lidé měli příležitost setkávat a neformálně diskutovat. Výborné bylo, že polovinu účastníků tvořili „okresáci“ – lidé pracující ve státní správě myslivosti na okresních úřadech a též „provozáci“, takže poznatky bylo možné přenášet do praxe. Po roce 2005 se bohužel od pořádání podobných akcí upustilo, což je velká škoda pro celou naši myslivost.

Myslivosti se věnujete přes padesát let. Kam podle vás naše myslivost kráčí?

To kdybychom dokázali odhadnout… Podle mého názoru odchodem prof. Hromase, který byl uznávanou kapacitou nejen v odborných, ale i v politických kruzích, naše myslivost mírně řečeno upadá. Nejde jen o to, že nám chybí drobná zvěř, že se přemnožují některé druhy zvěře spárkaté, že panuje špatný stav v jejích populacích. O tom bylo napsáno mnoho. Domnívám se, že život myslivců se kvůli tomu, že o všem rozhodují peníze, pomalu odklání od myslivecké etiky. Vzpomínal jsem na konference v devadesátých letech a zmínil bývalé „okresáky“ – zkušené praktiky. V současnosti na mnoha místech takoví lidé chybějí. Úředníkem státní správy může být kdokoliv i bez odborného vzdělání, což se projevuje v kvalitě výkonu státní správy. Sleduji též dění v ČMMJ. Dnes vidím jako chybu, že do jejího čela byl zvolen člověk z politiky. Předsedou ČMMJ má být uznávaný odborník, který si na lobbování ve prospěch myslivosti dokáže najít spolehlivé spolupracovníky. Snad dojdou k rozumu i myslivci a jejich odchod z ČMMJ se zastaví. Silná myslivecká organizace je totiž pro naši myslivost zásadní.

Děkuji za rozhovor.

David Vaca

Ota Buršík – narodil se 13. října 1944 ve Valašských Kloboukách do lesnické rodiny. Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Liberci a dálkově Střední lesnickou školu v Trutnově. Od poloviny 70. let pracoval v různých funkcích na Lesním závodě Rumburk (Severočeské státní lesy Teplice, n. p.) a po roce 1992 na lesních správách Rybniště a Rumburk (Lesy České republiky, s. p.), před odchodem do penze jako zástupce lesního správce. Od 80. let působil v myslivecké sekci Vědeckotechnické společnosti, v letech 1993–2005 v České lesnické společnosti jako předseda odborné skupiny myslivosti. Myslivost vykonával celý život v Lužických horách, naposledy v honitbě Pustý zámek. Dlouhodobě se zabýval jelení a kamzičí zvěří. Byl aktivní v Okresním mysliveckém spolku ČMMJ Děčín. Zemřel 18. dubna 2024 v Děčíně.