Měl jsem rád flinty, které dělaly to, co já chci

Co vás přivedlo ke střelbě?
Na svět jsem přišel v Horních Dunajovicích na Znojemsku a do svých 35 let jsem žil v nedalekých Želeticích. Se zapálením pro všechno, co zavání střílením, jsem se už narodil, flinty byly od dětství mým osudem. Bavilo mě střílet z čehokoliv, nadání pro střelbu mám asi od Pánaboha.

Kdy jste se začal věnovat střelbě intenzivněji?
Vyučil jsem se kolářem a po návratu z vojny v roce 1958 jsem složil myslivecké zkoušky. Myslivecké vyžití jsem měl dobré, na jižní Moravě tehdy bylo hodně drobné zvěře – bažantů i zajíců. Od roku 1961 jsem začal jezdit na střelecké závody.

Na které disciplíny jste se zaměřil?
Na všechny... Střílel jsem broky, kuli i malorážku, skeet i baterku. A docela mi to šlo. Od roku 1964 jsem se pravidelně účastnil střeleckých desetibojů. Absolvoval jsem jich celkem 45 v nepřetržité řadě. Při této příležitosti jsem dostal v roce 2008 na jičínské střelnici pod Zebínem jubilejní pohár, kterého si nesmírně vážím. Republikový desetiboj jsem vyhrál 18x. V letech 1968 až 1976 jsem byl členem střelecké reprezentace ČSSR ve skeetu, od roku 1978 členem Dukly Praha v baterii.

Kterých střeleckých úspěchů si nejvíce považujete?
Kromě úspěchů v již zmíněném desetiboji snad vítězství v Poháru přátelství socialistických zemí v roce 1983. Náročný, silně obsazený závod v brokovém a kulovém pětiboji se konal v Maďarsku. Sešli se k němu profesionální střelci z tehdejšího SSSR, NDR, Rumunska, Polska a dalších států. Měl jsem radost z toho, že jsem mohl v těžké konkurenci předvést, co dokážou střelci z malého Československa.

Jakými zbraněmi jste střílel?
Zbraně jsem měl rád všechny bez rozdílu značky nebo výrobce. Jak jsem už řekl, staly se mým osudem, ne-li prokletím. Měl jsem rád flinty, které dělaly to, co já chci, a ne co ony chtějí! Stalo se například, že mně i kamarádovi Jaroslavu Dobešovi současně „seděla“ stejná zbraň, prototyp „baterkové“ kozlice Uherský Brod. A tak jsme si ji při závodech, byť jsme proti sobě stáli jako soupeři, půjčovali... Samozřejmě jsem jako český patriot dlouho zůstal věrný našim zbraním.
Rád se pokochám některými skvosty z dílen starých českých puškařů. Několik jich mám ve své sbírce a neprodal bych je za nic na světě.

Kdo vás na střelecké cestě ovlivnil či inspiroval?
Rád bych zmínil výborného skeetaře Františka Chládka, od něhož jsem se mnohému přiučil. Dlouho jsem střílel v reprezentaci také se zlatým olympionikem z Montrealu Josefem Panáčkem. Nerad bych na někoho zapomněl, střeleckých osobností, které jsem za život potkal, bylo více.

Pojďme si říci něco o vaší profesi...
Když jsem se oženil, odešel jsem pracovat do České zbrojovky v Uherském Brodě. Zůstal jsem věrný dřevu, v letech 1968–1990 jsem pracoval ve vývojové dílně pažeb. Navrhl jsem a zhotovil prototypy, které se s malými odchylkami dodnes vyrábějí. Od roku 1990 do roku 2000, kdy jsem odešel do penze, jsem vedl podnikovou prodejnu České zbrojovky.

Skromnost stranou. Váš dlouholetý kamarád a legenda naší sportovní střelby Jaroslav Dobeš o vás prohlašuje, že druhý takový „pažbař“ v republice není. Pažba při střelbě rozhoduje, a prý jen díky vám dosahoval a dosud dosahuje vynikajících výsledků...
Je pravda, že „pažba trefuje“. Dělat pažbu na míru tak, aby střelci „seděla“, mě opravdu baví. Proto jsem s profesí neskončil ani po odchodu do důchodu a pokračuji v ní v soukromé dílně. Kromě výroby a opravy pažeb, což mě zaměstnává nejvíce, dokážu na zakázku „postavit“ flintu včetně montáže zaměřovacího dalekohledu a nastřelení tak, aby byl každý střelec spokojen. Díky tomu nemám o zákazníky nouzi, spíše naopak. Potřeboval bych v práci trochu polevit. Se synem a s manželkou jsme k dílně otevřeli prodejnu s veškerým sortimentem, který k myslivosti a sportovní střelbě patří.

Co vy a myslivost, měl jste na ni čas?
V naší rodině jsem byl první, kdo se věnoval myslivosti. Hodně času jsem při ní strávil zejména za mlada. Příležitost jsem k tomu měl hlavně v honitbě na Znojemsku. Byl jsem však víc střelec než myslivec. Časem jsem zjistil, že nejsem vyznavačem kultu trofeje, takže pokud jsem někdy za vítězství na závodech vyhrál odstřel trofejové zvěře, rád jsem jím udělal radost některému ze svých kamarádů. Neříkám však, že několik trofejí nemám. Rád vzpomínám třeba na lov jelena v Tatrách pod Gerlachovským štítem. V den svých padesátých narozenin jsem tam za doprovodu kamaráda Ing. Juraje Sokola, fořta na polesí Vyšné Hágy, ulovil medailového jelena. Takový lov, prožitý s dobrým kamarádem, utkví v paměti.
Děkuji za rozhovor.
Dalibor Pačes

Rozhovor vyšel ve Světě myslivosti č. 9/2009.