Naše zákony ohledně zbraní patří k bezproblémovým, a proto by měly zůstat tak, jak jsou...

Jak vy sama vnímáte bruselské zákazy na poli soukromých zbraní?
Podle mého jde snad o jednu z nejhloupějších věcí, které kdy Evropská komise prosadila. Bojem proti teroristům s nelegálními zbraněmi, což je podle Evropské komise cílem těchto restrikcí, se přece nemůže rozumět snaha odzbrojení slušných a spolehlivých občanů a zabavování jejich soukromých (státem evidovaných) legálních zbraní. To je absurdní. Podle názorů předních expertů patří náš zákon o zbraních k těm nejpropracovanějším a bezproblémovým. Nastavuje velmi vysokou náročnost všech zkoušek a procedur, které musí zájemce vykonat, i přísná kritéria, která jsou podmínkou k vydání povolení k držbě zbraně. Není tedy nejmenší důvod, proč by měla být tato legislativa jakkoliv zpřísňována.
Legální držbu zbraní vnímám i jako určitý druh prevence kriminality a posílení bezpečnosti obyvatel naší země. Nejde tu o nějakou zběsilou domobranu, ale o to, že zkrátka policie a další ozbrojené složky nemohou být vždy a všude. Legální držitelé zbraní jsou u nás bezúhonní zákona dbalí občané, kteří jsou policií prověřováni. V tomto smyslu jsou zbytečné restrikce až snaha o odzbrojování společnosti fakticky jejím oslabováním v rizikových situacích.

Takže považujete naši legislativu za takovou, že by se státy na západ od nás mohli spíše učit?
To bezesporu. V České republice je přes 300 tisíc majitelů zbrojních průkazů a přes 800 tisíc legálně držených soukromých zbraní. A bezúhonní a opakovaně prověřovaní lidé, tedy legální střelci, je též mohou nejen vlastnit a užívat, ale podle našich zákonů a svého uvážení i nosit. Žádné problémy to však nečiní. Není tu žádný „divoký Západ“ a podle statistik patří Česká republika přes tato fakta k nejbezpečnějším zemím světa. Na rozdíl od států západní Evropy, které nám nyní vnucují ony zákazy a kde nemohou občané nosit ani obraný pepřový sprej, a přesto tam kriminalita i počet teroristických útoků stále stoupá. A tyto země, které by se měly spíše učit od nás, se paradoxně v bezpečnostních statistikách ocitají někde za Sierrou Leone...

Povídá se, že by lidé možná ani své zákonně nabyté zbraně odevzdat nechtěli, vidíte to stejně?
Ano, podle mého jde o očekávatelný efekt. Legálně držené zbraně jsou nesporně soukromým majetkem jejich vlastníků, kteří si je pořídili za své vydělané peníze. Jejich případné vyvlastňování není myslitelné, ani ústavně konformní. A pokud by byly direktivně vykupovány státem, náklady na takovou akci by byly v řádu miliard.
Je prokazatelné, že po jakékoliv restrikci a zákazech zbraní, které se udály v některých státech Evropy, stoupla násobně kriminalita, neboť slušným občanům se zamezilo právo na oprávněnou a efektivní ochranu a zbraně zbyly jen kriminálníkům, kteří je budou mít, byť budou pravidla sebepřísnější. Paradoxně se tak s jakýmkoliv zákazem a snahou o odzbrojení zvyšuje počet zbraní nelegálních, tedy těch, které stát nemá pod svou kontrolou. Jsem přesvědčena, že náš současný stav je v tomto ohledu naprosto vyvážený, a tak by to mělo i zůstat. Jak jsem již řekla, nelegální zbraně nezmizí zákazem těch legálních.

Jedná se i o tom, že by právě majitelé zbraní mohli být pro extrémní situace jakousi branně-bezpečnostní zálohou, co vy na to coby předsedkyně sněmovního výboru pro obranu a členka výboru pro bezpečnost?
Legální držitelé zbraní přirozeně skýtají potenciál lidí, kteří umějí dobře manipulovat se zbraní a jsou prověření a zákonů dbalí. Jsem přesvědčena, že stát by s těmito lidmi měl pro určité krizové situace počítat a měl by s nimi umět pracovat. I proto jsem byla zastánkyní novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, jejímž cílem bylo zakotvit do našeho ústavního pořádku právo na legální vlastnictví zbraní za účelem zajištění obrany a vnitřní i vnější bezpečnosti našeho státu. O prosazení této novely hodlám i nadále usilovat. A nepochybně v tom nebudu sama. Znovu ale zdůrazňuji, že nejde o vytvoření jakýchkoliv domobran. Jde především o to, aby stát jasně deklaroval svou důvěru legálním držitelům zbraní, garantoval jejich práva za zákonem již stanovených přísných podmínek a také právě zdůraznil, že jejich potenciál má význam pro naši obranu a bezpečnost.

Avšak někteří, jako Jiří Dienstbier, tvrdí, že žádný ústavní dodatek nemůže přebít účinnost směrnice, je to skutečně tak?
Pokud budeme vycházet z Lisabonské smlouvy a z jejího článku 346, podle kterého jsou vnitřní a vnější bezpečnost členských států EU výhradně v gesci každého z nich, tak tomu tak rozhodně být nemůže. A i kdyby tomu tak bylo, jsem přesvědčena, že tzv. ústavní dodatek má svůj smysl jako významný opěrný bod, který dá jasně najevo, na které straně stojíme, a který bude předesílat naše odhodlání bránit se dalším případným restrikcím, které nepochybně budou následovat. V otázce směrnice totiž nejde jen o to, co je obsaženo v aktuální novele, ale především o to, že Komise již deklarovala, že budou následovat další. Lze předpokládat, že další restrikce a zpřísnění, vždy po tzv. pravidelné analýze stavu. Je tedy velmi zavádějící tvrdit, že „myslivců a sportovních střelců se současná novelizace přeci příliš netýká“, protože podle naznačeného principu jejich regulace salámovou metodou přijde na pořad příště. I proto je třeba říci nahlas dost!

Ale obě protestní petice LIGY LIBE podepisují mezi statisíci lidí i tací, kteří zbrojní průkaz ani nemají. Proč to tak podle vás je?
Lidé nepochybně vnímají, že to není rozhodně už jen o zbraních a že napříště ve jménu konání dobra a pod pláštíkem boje s terorismem mohou stejně snadno a plíživě přijít jiné zákazy. Namátkou mě napadají tzv. bojová plemena psů nebo příliš silné motorky. Nelze se tedy divit, že se ozývají i lidé mimo střeleckou komunitu. Jak kdysi výstižně řekl James A. Donald: „Obvyklá cesta do otroctví je, že vám nejdříve seberou zbraně, pak majetek, a nakonec vám řeknou, abyste drželi hubu a dělali, že se vám to líbí.“ Ale vážně, bruselští úředníci si ani neuvědomují, že touto zákazovou politikou si proti sobě staví stále více lidí a posilují skupinu kritiků integrace. Fakticky tak škodí myšlence spojené Evropy.

Česká republika podala v loňském roce k Soudnímu dvoru EU žalobu proti směrnici. Máte informace o aktuálním stavu jejího projednávání?
Definitivní verdikt ještě nepadl a těžko předvídat, kdy se tak stane. Jsem si dobře vědoma toho, že nelze spoléhat na úspěch, třeba i s ohledem na to, jak bylo rozhodnuto v minulosti například ve věci žaloby ohledně tzv. migračních kvót. Přesto jsem přesvědčena, že žaloba byla velmi dobře napsána a že je opodstatněná. Zároveň zastávám názor, že do doby tohoto rozhodnutí nemá smysl jakkoliv pokračovat v implementaci směrnice i za cenu sankcí.

A jaká je tedy jinak nejčerstvější situace ohledně implementace oné zákazové směrnice Evropské komise do našeho právního řádu?
Příslušná novela zákona o zbraních, jejíž jsem zpravodajkou, je v současnosti takříkajíc „u ledu“ v Poslanecké sněmovně. Podařilo se mi přesvědčit kolegy o tom, že nemá smysl ji v tuto chvíli, jak s ohledem na zmíněné soudní řízení, tak s ohledem na to, že jde jen o jakési provizorium, neboť má následovat velká novelizace zbrojní legislativy a nastal by tak zbytečný chaos, projednávat. Proto ji Poslanecká sněmovna na můj návrh stáhla z programu a stejně tak na návrh ODS ji organizační výbor pravidelně vyřazuje z projednávání na každé další schůzi. Jsem přesvědčena, že než přijímat chaotické změny pod tlakem implementačního termínu, je lepší postupovat systémově, po odborné celospolečenské diskuzi a především poté, co budeme mít jistotu, že skutečně musíme ty nejnutnější nesmysly z bruselské směrnice do právního řádu opravdu zavádět. A i poté, v souvislosti se zmíněnou velkou novelizací, která bude, předpokládám, restrikce nařízené směrnicí maximálně změkčovat, musíme usilovat o to, aby se negativní změny dotkly co nejmenšího počtu lidí.

Co si myslíte o myslivosti?
Myslivost vnímám jako zájmovou, hospodářsky a celospolečensky jednoznačně užitečnou aktivitu. Uvědomuji si, že v malých obcích jsou často myslivci vedle dobrovolných hasičů hlavními hybateli kulturního a společenského dění, a tuším, že před několika lety byla myslivost zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví, a to zcela oprávněně. Sama vlastním spíše jiné zbraně než lovecké, ale ty si vždy ráda na střelnici vyzkouším, protože z nich sálá jakási tradice, což je mi jako konzervativnímu člověku sympatické.
Lov vyžaduje určitou dynamičnost střelby, ať již při naháňkách či honech. A to se mi líbí o mnoho více než střelecké disciplíny statické. Nedávno jsem například zkoušela i tzv. lovecké kolo, tedy střelbu s kozlicí na asfaltové terče. A to mě fakt hodně bavilo.

Nechystáte se snad i rozšířit řady myslivců?
Přiznám se, že už jsem o tom i uvažovala. Ale zatím to bohužel povaha mé práce a mé pracovní vytížení příliš neumožňují. Alespoň jsem zjišťovala, co obnáší například zkouška z myslivosti, a vím, že to není jednoduché. Když si vybavím, jak náročná byla příprava na zbrojní průkaz, složité biflování a intenzivní příprava na praktickou část, tak si to znovu nedovedu moc představit. Vím, že bych tomu musela dát hodně, jsem zvyklá se učit svědomitě a pečlivě, aby pak někdo neřekl, že Černochová to dostala třeba za husu...

Vaše nejbližší plány nyní, například ty pracovní?
Po roce mě čekají opět volby, tentokrát komunální u nás na Praze 2, kde obhajuji post starostky. Stranou ale rozhodně nezůstane ani má poslanecká práce, která se po prázdninách znovu rozeběhla naplno. Významnou část z ní věnuji další obhajobě práv legálních střelců, protože je to pro mě principiální záležitost obrany svobody, kterou považuji za hodnotu nejvyšší. Pokud něco fungovalo doposud, nevidím nejmenší důvod, proč to měnit.
Děkuji za rozhovor.
Pavel Černý

Fotografie archiv autora