S mikrofonem za jeleny aneb Mapování výskytu jelení zvěře pomocí audionahrávek

Vhodným příkladem je právě křížení u jelenů, nebo spíše jelenovitých. Dochází k němu poměrně často, například mezi druhy žijícími v Americe – jelencem běloocasým a jelencem ušatým, nebo právě mezi jelenem evropským a sikou. Zatímco u jelenců bývají potomci většinou neplodní, potomci jelena evropského a siky nejsou nikterak hendikepováni. Jsou zcela zdraví a schopní se dále rozmnožovat. V zájmu zachování původního druhu jelena evropského byly otestovány různé metody k odlišení kříženců. Jsou však buď velice drahé (genetické metody), nebo vyžadují mnohaletou zkušenost a expertizu (morfologie). Nabízí se však mnohem levnější a dostupnější metoda, umožňující i zapojení veřejnosti – bioakustika. Troubení říjných jelenů evropských a hvízdání siků se značně liší, a pokud bychom měli popsat hlasový projev křížence, zní „tak nějak mezi“.

Z ASIE DO NAŠÍ PŘÍRODY
Původní pevninský areál jelena siky se rozkládal na území jihovýchodní Asie. Odtamtud se druh rozšířil i na přilehlé ostrovy, jako je Tchaj wan a japonské souostroví, odkud se pak vrátil na pevninu – přes Koreu, Mandžusko a Východní Čínu do Vietnamu. Ve 20. století byli urbanizací a rozvojem dopravní infrastruktury sikové z původního areálu vytlačeni do horských oblastí. Na našem území druh obývá převážně oblasti nížin a pahorkatin, a lze tedy říci, že zde našel lepší ekologické podmínky, a to nejen klimatické, ale i fyzikálně geografické.
Díky své vysoké adaptabilitě, zahrnující značnou množivost, nenáročnost na potravu a toleranci vůči různým klimatickým podmínkám, ale i svou odolností vůči nemocem se sika stal oblíbenou zvěří vysazovanou skoro po celém světě (Wolf, 1986). Na evropském kontinentu se sičí historie začala psát v roce 1860, kdy byl první sika dopraven do Londýnské zoologické společnosti. V témže roce došlo i k dalšímu vysazení siků – jednoho jelena a tří laní – do obory na panství vikomta z Powerscoutu. Ta se později stala jejich hlavním zdrojem pro další obory v Irsku, Anglii a Skotsku. V 80. letech pak byli sikové introdukováni do všech koutů Evropy v rámci obohacování fauny a flóry exotickými druhy.
Na české území byli první sikové dovezeni až o 30 let později, kdy byli vypuštěni do obory Kluk u Poděbrad ve vlastnictví hraběte Hohenlohe. Přestože by se jejich původní počet dal spočítat na prstech jedné ruky, v roce 1902 jich už v oboře žilo 70. Za následujících deset let se toto číslo zdvojnásobilo, a to přitom bylo dalších 100 kusů mezitím uloveno. V té době byl sika úspěšně chován i v oborách v jiných koutech naší země. Na Plzeňsku se s jejich chovem začalo již v roce 1897, kdy byli vysazeni do obory Lipí u Manětína, a na začátku 20. století se k jejich chovu přidala i obora Čemíny. Právě jedinci, kteří unikli z těchto dvou chovů, se po druhé světové válce stali základem jedné ze dvou zdrojových volně žijících populací. Druhé populační ohnisko vzniklo po druhé světové válce na Moravě, v okolí obory Žádlovice.
Sikům se ve volné přírodě dařilo a jejich početní stavy utěšeně rostly. Pozdější strmý nárůst početnosti populace a šíření do dalších lokalit podnítily myšlenku, že tuto zvěř je třeba regulovat. Výsledkem bylo založení dvou oblastí chovu, které geograficky odpovídaly místům výskytu zdrojových populací – Plzeň sever (1975) a Bouzovsko (1980). Zdá se však, že tehdejší opatření příliš nezabrala, nebo myslivecký management nebyl důsledný. Stavy siků se totiž i navzdory lovu nadále rok od roku zvyšovaly a zvyšují a stejně tak se rozšiřuje i areál výskytu druhu. Ten v dnešní době pokrývá přibližně třetinu území České republiky. Velké populační hustoty dosahují sikové zejména v západních a severozápadních Čechách, tedy na území někdejší oblasti chovu Plzeň sever.

PROBLÉMY SE SIKOU
Následky úniku siků do volnosti se projevují zejména v posledních desetiletích, kdy se druh stává skutečným problémem, a to nejen v lesním, ale i v zemědělském prostředí. Jak již bylo uvedeno, sika se dokáže velice snadno přizpůsobit různým typům krajiny. Ta naše mu poskytuje paletu potravních zdrojů, které však ve fázi přemnožení nestačí. Sikové tak v době nouze nepohrdnou letorosty dřevin, jejichž okusem způsobují škody na lesních porostech. Dalším problémem je nevraživost siků vůči jiným druhům spárkaté zvěře, s nimiž sdílejí prostředí. Příkladem agresivity může být vytlačení daňka z původních stávanišť v okolí Konstantinových Lázní. I jelen evropský je svým menším sokem vytlačován, ale v jeho případě byla pozorována i jistá laxnost. V říji, kdy jeleni evropští odbíjejí soky svého druhu, siky pravděpodobně považují za slabé jedince v tlupě, a nechávají je tedy bez povšimnutí. K šíření siků napomáhá i to, že zatímco jelen evropský je citlivý vůči rušivým elementům, sikům ruch vadí méně. Ve frekventovaných, například rekreačních oblastech lze tak často najít pouze jelena siku.
Zcela zásadním problémem a argumentem k redukci výskytu siky je však hybridizace s jelenem evropským. Opakovaným zpětným křížením se postupně degraduje genofond původního jelena, čemuž by se mělo zabránit (i kvůli tomu se sika ocitl na listině 100 nejhorších invazních druhů v Evropě podle databáze DAISIE – www.europe-aliens.com). Chovatelské problémy spojené s křížením byly přitom dlouho přehlíženy. Přestože první zmínka o hybridizaci mezi uvedenými druhy pochází již z konce 19. století, teprve v 70. letech minulého století se téma začalo více zkoumat a ukázalo se, že sika představuje pro jelení chovy mnohem větší nebezpečí. Křížení bylo dodnes nesčetněkrát potvrzeno molekulárními metodami, ale mezi myslivci se stále ještě najdou nevěřící Tomášové. Nadále jsou oba druhy jelenů ponechávány ve společném soužití jak ve volnosti, tak v oborních chovech. Širší veřejnost je v této problematice rozdělena na dva myšlenkové tábory. První, ochranářský názor vnímá siku jako nepůvodní element české fauny a prosazuje jeho odstranění z volnosti. Druhý, evolučně zaměřený ho bere jako druh, který je prostředkem k vývoji nové formy. Starší, nebo spíše původní druh prostě bude potlačen nebo úplně vymizí a je nutné se s tím smířit.
Křížením rodičovských druhů vzniká zcela plodný jedinec, jehož rozeznání není příliš těžké. Lze jej určit na základě znaků rodičovských druhů – ty se u kříženců první generace mísí. Na našem území jsou však oba rodičovské druhy vystaveny různému stupni hybridizace a jedince vzniklé mnohonásobným křížením lze s jistotou rozpoznat jen velmi těžko. Nejspolehlivější metodou tak prozatím zůstává určení podle genetického rozboru, což je ovšem pro běžnou praxi v terénu metoda nedosažitelná a drahá.

IDENTIFIKACE HYBRIDŮ PODLE HLASOVÝCH PROJEVŮ
Na pomoc by mohla přijít mnohem dostupnější a levnější alternativa, využitelná alespoň u samčí zvěře. Výzkumy naznačují, že během křížení dochází ke změnám také v hlasových projevech samců. Podle studie Longa a kol. z roku 1998 lze křížence jelena evropského a siky při říji od obou rodičovských druhů odlišit – a to zejména na základě fundamentální frekvence. Jelen evropský se v říji ozývá velice hlubokými zvuky, pohybujícími se kolem 174 Hz. Troubení zahrnuje jak velmi čisté, tak vcelku neharmonické zvuky (například při sbíjení laní). Sikové se ozývají poměrně pestrou škálou zvuků, které jsou velmi vysoké (mezi 600 a 1200 Hz) a převážně harmonické. Mladí jeleni hvízdají a jakoby „zpívají“. Naproti tomu hlas staršího samce často náhle přechází z vysokofrekvenčního hvízdání v hlubší a delší zvuky. Velmi staří jeleni již skoro nehvízdají, jen krátce „houkají“ či „mručí“. Zvuky kříženců, frekvenčně někde mezi sikou a jelenem evropským, jsou velmi variabilní a nejspíše budou znít podle toho, jaká krev u jelena převažuje. Kříženci tak mohou znít jako sika, něco napůl mezi rodičovskými druhy, nebo jako jelen evropský. Dá se tedy předpokládat, že na mnohonásobně prokřížené hybridy bude krátká i bioakustika. Může však být dobře využita k identifikaci kříženců z prvních několika generací, a sloužit tak jako poplašný signál, že někde ke křížení dochází ve zvýšené míře a je nutné tam zaměřit pozornost (i s využitím dražších metod).

Takhle troubí jelen...

...takhle píská sika...

...a takhle bečí? Hybrid!

Za účelem zmapování jeleních druhů a jejich kříženců na území České republiky podle hlasových projevů v době říje vznikl projekt Hlasy jelenů. Do projektu se může zapojit každý a ani není potřeba mít speciální zařízení. Stačí, když na jakékoliv zařízení schopné zvukového záznamu (mobilní telefon, kamera, fotoaparát) nahrajete hlasové projevy vámi sledovaného jedince a záznam pošlete na internetové stránky projektu www.hlasyjelenu.cz. Pro úplnost informací je třeba zadat datum a místo nahrávky, a pokud to bude možné, i fotografii jelena. Vaše příspěvky budou postupně přiřazovány pod příslušné druhy a výsledky se budou průběžně zobrazovat na mapě. V současné době máme 52 příspěvků z různých koutů České republiky. Budeme moc rádi, když nám pomůžete toto číslo rozšířit.

Autoři:
Monika Nečasová, Mgr. Pavel Pipek, Ph.D.
Katedra ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Článek vyšel ve Světě myslivosti č. 6/2018
Foto Jaroslav Vogeltanz